Místa lásky

Høbitovù se lidé bojí, pøitom tam èasto bývá pozitivní zóna. Tato místa poznala sice dost slz, ale také opravdové lásky. Lidé se tu modlí, vypráví svým zesnulým, vzpomínají na hezké spoleèné chvíle. Sedí a v tichu rozjímají, co¾ se hodnì blí¾í meditaci a mo¾ná je to mnohdy toté¾. Jedná se také o posvìcenou pùdu, na to nesmíme zapomenout – aby se tomuto místu vyhnulo v¹echno zlé a mrtví mohli v klidu spát.

Tì¾ko øíct, co bylo døív – zda kladnì nabité místo, které se pozdìji stalo høbitovem, anebo høbitov, který se stal v dùsledku modliteb a po¾ehnání svatým místem. Høbitov bývá v mìstech a vesnicích spojen pøímou èarou s kostelem, vìt¹inou cestu lemují staré rozlo¾ité lípy a¾ ke høbitovní bránì.

Vnímavému èlovìku u¾ sama chùze po cestì ke høbitovu pøiná¹í hluboké a klidné vjemy. Uprostøed høbitova je v¾dy umístìn køí¾, který tvoøí duchovní srdce tohoto místa. U nìj se odehrávají du¹ièkové obøady. Posedìt u tohoto køí¾e, tøeba i v noci, pokud je høbitov pøístupný, za cvrkání cvrèkù a ¹umìní starých stromù, a nahlédnout do vlastního srdce, to je duchovní pro¾itek, který by mìl vyzkou¹et ka¾dý. Pokud máte strach z duchù mrtvých, pøejte jim mír a oni budou toté¾ pøát i vám. Zaruèenì to pocítíte.


Láteøící nebo¾tík

„Mamko, netop v tom krbu,“ zaslechla jedna hospodynì z Chichesteru, kdy¾ byla po týdnu uctít památku nedávno pochovaného man¾ela. Rozhlédla se, kdo to mluví, právì zaèal sychravý listopad, kolem záøila du¹ièková svìtélka a ona si zrovna v ten moment øíkala, jak si doma pìknì zatopí, kdy¾ usly¹ela ten hlas. „Povídám, netop v tom krbu!“ ozvalo se trochu na¹tvanì.
„Myslel jsem, ¾e bude mìna, tak jsem vybral v¹echny úspory a schoval jsem je tam!“
„Jsi to ty, tatínku?“ zeptala se bázlivì.
„Kdo by to asi byl!“ odsekl nerudný hlas. „Stojí¹ snad u mýho hrobu, propána!“
„Jsi to ty,“ øekla ta u¾aslá ¾ena. „Takhle se nikdo jiný rozèilovat neumí!“
Po pøíchodu domù rozebrala malou hranièku tøísek a polínek, kterou peèlivý pán domu nachystal, ne¾ ulehl na smrtelné lo¾e. A bylo to tam! Deset rulièek padesátilibrovek pìknì stoèených a omotaných èervenobílým provázkem.

Ve Volarech se nesázejte

Jiný pøípad jsou høbitovy, kde jsou pohøbeni lidé, kteøí zemøeli za velkého utrpení, napøíklad byli zabiti pøi pochodech smrti. Jeden takový je tøeba ve Volarech. Hned pøi vstupu na èlovìka padne stísòující pocit. Mobily zde nefungují, baterky zhasínají, i svíèku jako by vám v ruce sfoukl náhlý prùvan. Obèas se nejdou party výletníkù, kteøí se sázejí, kdo v noci na tento høbitov pùjde. Kvùli podivným energetickým úkazùm, zvukùm a ¹epotùm se obvykle dál ne¾ ke vrátkùm nedostanou. A je¹tì tu platí jedna pøímá úmìra: Èím dále èlovìk dojde, tím rychleji utíká nazpìt.


Záøící andìl

V Jiøetínì pod Jedlovou jsou na kouzelném venkovském høbitùvku v jedné èásti pohøbeny jepti¹ky øádu Bosých karmelitek, které sem kdysi byly poslány na do¾ití, a také sestry z kongregace Dcer Bo¾ské Lásky, která od konce 18. století napravuje padlé dívky. Skoro nikdo u¾ na nì nevzpomene a málokdo z náv¹tìvníkù sem zajde. Ale právì tohle místo je z celého høbitova nejkouzelnìj¹í. Zá¾itek z tohoto místa bývá tak silný, ¾e u¾ pár lidí srazil na kolena.

Skromné hroby jepti¹ek jsou u zídky, na které stojí socha andìla v ¾ivotní velikosti. Kdy¾ zapadá slunce, schová se tìsnì pøed tím, ne¾ zajde, za sochu andìla, a ten se rozzáøí oslepujícím jasem. Pak jsou v jeho záøi vidìt obrysy jepti¹ek, které ¾ehnají ka¾dému, kdo se pøijde k jejich hrobùm pomodlit, nebo si jen pøipomenout jejich jména. Celý ¾ivot konaly Bo¾í práci a zemøely smíøené, snad proto je tento høbitov místem po¾ehnání.