Keltové, Slované a ti druzí

Na na¹em území jsou Keltové prvními pøedky, které mù¾eme konkrétnì pojmenovat. Pro nì byl Slunovrat jedním z nejvìt¹ích svátkù, jedním z jeho jmen bylo Yule. U¾ tisíc let pøed pùsobením Keltù v Evropì v¹ak vznikaly megalitické stavby na území britských ostrovù, známé hlavnì jako Stonehenge, a jednou z jejich funkcí bylo zcela zøejmì urèovat pohyby Slunce a slavit tak svátky pohybù sluneèního boha v ten správný èas. Také Slované na na¹em území slavili Slunovrat pod jménem Koleda. Tento název vznikl od slova kolo. Znaèilo sluneèní kotouè, který se zastavil na své pouti od nás pryè, a aèkoli nás ponechal v nejhlub¹í tmì a bezbranné pøed temnými silami, otoèil se a zaèal se na své pouti vracet k nám. Tato bo¾í otoèka a pøíklon zpìt ke svým dìtem byla slavena o to více, ¾e návrat svìtla probíhal v té nejpust¹í a beznadìjné tmì a zimì. Jedním z nádherných zvykù svátku Koleda bylo zapálení kola vozu, které se pou¹tìlo s kopce smìrem k místu, kde bylo místo oslavy a kde byli shromá¾dìni lidé. Pøikutálení svìtelného kola bylo spojováno s rituálními písnìmi, tanci, obìtinami a velkou radostí.


Podobnostní magie

Slunce nebylo pro na¹e pøedky jen hvìzdou, která dává ¾ivot celé pøírodì, ale také tváøí boha. Proto nejen Kelti a Slované, ale kultury celého svìta slavily Slunovrat pomocí podobnostní magie – napodobováním sluneèního tvaru, záøe, tepla a jeho cesty zpìt k nám. Kutálení zapáleného kola, o nìm¾ jsme si øíkali, je jen jedním z tìchto rituálù.

Keltský bùh svìtla se nazýval Lugh, slovanský Da¾bog, Svaro¾ic nebo také Bo¾ic, to poslední znamenalo bo¾í syn a otcem se mínil Svarog – bùh svìtla. Podobnostní magie mìla za úkol povzbudit sluneèního boha, aby se k nám vrátil, pomoci mu na cestì, upoutat jeho pozornost smìrem k nám, ukázat mu, ¾e zde ¾ije jeho lid, který si zaslou¾í jeho lásku. Na jeho poèest také pekli na¹i pøedkové bochníèky èi placky ve tvaru sluneèního kola, z nich¾ se postupem staletí stalo vánoèní cukroví, jako tøeba linecká koleèka nebo koláèe v¹eho druhu. Pøijímat tento kulatý sluneèní chléb znamenalo symbolicky pøijímat boha Slunce, boha ¾ivota. Hlásit se k nìmu a být jeho souèástí. Tento rituál je tedy prastarý jako lidstvo samo.


Velkým a zásadním obrazem sluneèní moci byla slavnostní ohòová hranice. Jednalo se o skuteènì obøí vatry, které prozaøovaly a proteplovaly zimní tmu. Pohybovat se v jejich teple a magickém dýmu, který byl pokládán za jakousi „du¹i“ boha slunce, znamenalo se oèistit od v¹eho zlého, od svých vin, od nemocí a být opìt hodni, aby sluneèní bùh otoèil svou hlavu smìrem k nám a pohlédl na nás svým ¾ivotodárným zrakem. Jak je vidno, tedy i køes»anské okuøování posvátným dýmem z kadidelnice má mnohem star¹í pùvod. Ale není divu, v¾dy» mystické cítìní lidí celého svìta má stejné koøeny. Snahou lidí bylo pøenést si kousek „sluneèního ohnì“ – této rituální vatry – do svého domova. V keltských polozemnicích èi pozdìj¹ích slovanských chý¹ích se tedy uhasila a vymetla v¹echna topeni¹tì a pøipravila se na pøíchod nového ohnì – návratu Slunce a ¾ivota. Od posvátného ohnì se zapalovalo velké poleno, které se pomalu posouvalo do topeni¹tì èi krbu a hoøela v¾dy jen jedna jeho èíst. A tak vydr¾elo hoøet dvanáct dní a ochránit tak dùm a rod od nástrah èíhajících ve tmì. Zlých bytostí mìli Keltové i Slované nevyèíslitelné mno¾ství, a je¹tì dnes nejsou v¹echny zmapovány. Po dvanácti dnech u¾ byl den evidentnì del¹í a návrat Slunce badatelný. Lidé si mohli odechnout, proto¾e vìdìli, ¾e Slunce, i kdy¾ to bude je¹tì trvat, pøichází.


Ukradený svátek

Proto¾e na na¹em území se lidé dr¾eli vytrvale pohanských tradic i pøes nástup køes»anství, církev „vymyslela“ na mnoho z tìchto dat svátek církevní. Do¹lo tak k celkem bizarnímu, ale poetickému propojení køes»anské a pohanské tradice, která se mnohde dr¾í dodnes. Je to pøípad Velikonoc, Filipojakubské noci, co¾ jsou tak zvané Èarodìjnice, Du¹ièek na keltský Samhain a také samozøejmì Vánoc v pøípadì slunovratu. Církev posunula svátek o tøi dny, z obvyklého (ale ne stabilního) 21. prosince. Má to svou logiku. Nejzásadnìj¹í byly první tøi dny pohanského slavení u ohnì a poté probíhaly doplòkové rituály prùvodù svìtel, náv¹tìv a hodování. Je sice jisté, ¾e se Je¾í¹ Nazaretský narodil a pùsobil v Palestinì, ale u¾ nikdy nikdo nezjistí kdy. Mo¾ná by bylo nápadné, kdyby se trefil právì na slunovrat. Kristovská legenda o Betlémské hvìzdì, andìlích a pastýøích je ale krásná, a stejnì jako pohanské legendy nám rozsvìcí v srdci svìtlo nadìje, víry ve smysl ¾ivota a smysl lásky ke v¹emu ¾ivému. Vzpomeòte si o slunovratu, ¾e nemáme jen bo¾ského otce, ale i matku – je jí na¹e Zemì, ke které se nechováme jako dobré dìti. Ké¾ se s novým sluneèním cyklem vrátí Zemi také na¹e láska a nìha.