Táta zemøel. Podstatné nebylo proè, ani kolik mu bylo let. Prostì ode¹el. Jako miliony jiných. My, pozùstalí, tedy já a matka, jsme museli zaøídit dùstojné poslední rozlouèení. Co mi pamì» a pøenesené vzpomínky øíkají, v¾dy se v na¹ich rodinách pohøbívalo do zemì. Záva¾né okolnosti, na jejich¾ podstatì nezále¾í, to tentokrát nedovolily. S tátou jsme se mìli rozlouèit v krematoriu.

Lep¹í na to nevzpomínat

Jsem èlovìk moderní. Doká¾i si mo¾ná a¾ pøíli¹ ¾ivì pøedstavit, jak takový pohøeb ¾ehem vypadá. Lep¹í je takové pøedstavy z hlavy vytìsnit. Vìt¹ina to doká¾e. Já také. Samo rozlouèení v obøadní síni se od toho na høbitovì zásadnì neli¹ilo. Jen místo knìze, táta ostatnì vìøící nebyl, mluvil pán v èerném obleku, bílé ko¹ili a èerné kravatì. Zjevnì ¹lo o ji¾ tisíckrát omílaný projev, u kterého se vymìnilo jen jméno zesnulého. V tu chvíli to bylo jedno. Co øíkal, vnímal ze smuteèních hostù ostatnì málokdo. Zaznìly nìjaké skladby. Pøi jejich výbìru jsme si jen mysleli, ¾e patøily k tátovým oblíbeným. Nevìdìli jsme to, nikdy o tom nemluvil a my se ho na to nikdy nezeptali. No a pak byl najednou konec. Rakev zajela kamsi dozadu. Opona se zatáhla.



©patné sny

Následující dny, tedy spí¹e noci, nepatøily ke klidným. Spánek pøicházel jako jindy, jen sny se zmìnily. Pravidelnì v nich ke mnì pøicházel táta. Nic neøíkal. Jen stál pod nìjakým listnatým stromem a díval se na mne. Ve tváøi mìl nepopsatelný smutek. Je jasné, ¾e takové snové výjevy mi na klidu nepøidaly. Matce jsem o nich pochopitelnì ani neøíkala.

Za dva týdny se ozvali z krematoria. Máme si vyzvednout urnu. Kdosi mi øíkal, ¾e existuje jakási povìra, ¾e pro urnu by nemìl chodit nikdo z pøímých pøíbuzných. O smutnou slu¾bu jsem proto po¾ádala kamaráda. Pro tátùv popel jsme zajeli spolu. Máma nás èekala u¾ na høbitovì u rodinného hrobu. V nìm prostì u¾ pro ta»kovu rakev nebylo místo. Se souhlasem správy høbitova jsme urnu zakopali. No, zakopali. Udìlal to nìjaký chlápek. Sotva tøikrát rýpl do zemì. Trochu paradox. My s mámou a dokonce i kamarád ve smuteèním, on v montérkách.

Odkud byly ty telefonáty?

Ze høbitova jsme pì¹ky zamíøili domù. Na sklenièku pozvali i kamaráda. Zvlá¹tní, ale najednou jsem zaèala volnìji dýchat. Kdyby to neznìlo nepatøiènì, ¹lapalo se mi tak nìjak veseleji. Prostì jakoby mi ze srdce spadl tì¾ký kámen. Nestaèila jsem si to celé je¹tì srovnat v hlavì, kdy¾ mi v kapse zazvonil mobil. V tu chvíli se rozezvuèel mobil i mámì. Ta ho mìla v kabelce. Kamarád, který kráèel mezi námi, se na nás pøekvapivì podíval. Taková náhoda!



Byl to jen zaèátek. Vytáhla jsem mobil a koukám, ¾e mi volá...máma! Displej mámina mobilu zase hlásil, ¾e ji volám já. Mamka se dokonce zeptala: „Ty mi volá¹?“ Samosebou to byla hloupost a bylo to nemo¾né. Mobily dál zvonily. Hovor jsem první pøijala já. „Ano, prosím.“

V telefonu jsem sly¹ela nìjaké hlasité ticho. Obèas pøeru¹ené jakoby kosmickým ¹umem. Máma, která svùj mobil zvedla o malinkou chvilku pozdìji, popsala to, co sly¹ela, stejnì. Jedna druhou jsme pøitom nesly¹ely, pøesto¾e jsme obì do telefonù opakovaly „Haló, haló...“ Asi za minutu se obì spojení spoleènì pøeru¹ila.

Domù jsme v¹ichni tøi pøi¹li hodnì zara¾ení. Nahlas jsem to první øekla já: „To byl táta. Rozlouèil se s námi. Mo¾ná dìkoval, ¾e koneènì na¹el klid.“

SNA®ÍTE SE ZOUFALE UPEVNIT VÁ© VZTAH? Chcete zabránit jeho rozpadu? Pomohu vám pøi tom, zavolejte mi na tel.: 906 701 701 nebo mi po¹lete SMS ve tvaru SMS VANDA na 904 30 44. Paní Vanda