„Nìjak jste se nám zpotil, mladíku,“ zaèal dialog star¹í z mu¾ù, kdy¾ se uprostøed louèky setkali.
„Co? Jo tohle... Tady kousek dál v lese je malý rybník. ©el jsem kolem, hloupì zakopl o kámen a u¾ jsem tam byl.“

Houbaø nad odpovìdí nepøemý¹lel a jen tak prohodil: „Zdá se, ¾e se brzy setmí. Pokud bych vám smìl radit, doporuèil bych, abyste se obrátil smìrem k domovu. Tenhle les nemá zrovna dobrou povìst. Øíká se ledacos, nejvíc o tom, ¾e tu není za tmy vùbec bezpeèno. Prý to tu patøí rùzným neèistým silám.“
„To jako myslíte upíry, vlkodlaky?“ vysmál se replice mladý mu¾. „Snad tomu opravu nevìøíte?“
„Vìøit nemusíte, je to va¹e vìc,“ odpovìdìl star¹í z mu¾ù zjevnì ura¾enì, sehnul se pro ko¹ík a mìl se k odchodu.

Mokrý chlapík mu to ale nedovolil. Chytl ho za rukáv. „Poèkejte pøece. Vá¾nì tomu v¹emu vìøíte?“ zeptal se a úsmìv mu z tváøe rychle zmizel.
„Nijak zvlá¹», osobnì ale nemám sebemen¹í chu» vyprávìní lidí nìjak blí¾e ovìøovat.“
„Dìláte chybu, tohle je opravdu hodnì ¹patné místo,“ pøekvapil v tu chvíli houbaøe mládeneèek. „Taky bych vám nedoporuèoval zdr¾et se tu do tmy. Minulý mìsíc tady nìkde zabloudil sváteèní lovec. Na¹li ho s roztrhaným hrdlem. Udìlal mu to upír,“ øekl s kamennou tváøí.



„Já sly¹el, ¾e to byl vlkodlak. Byly tam vlèí stopy,“ odporoval s lehkým úsmì¹kem houbaø.
„Vlci pøi¹li a¾ potom, kousl ho ale upír!“ trval mládenec na svém.

Star¹í mu¾ se na nìj podezíravì podíval a pomyslel si cosi o tom, ¾e jeho protìj¹ek bude ze sorty lidských ¹prýmaøù. Rozhodl se oplácet stejnou mincí: „Kde berete v¹echny ty podrobnosti? Nebudete nakonec ten upír vy?“ usmál se nevinnì.
„Chcete snad øíct, ¾e se podobám na nemrtvého?“ málem se urazil mládenec.
„To rozhodnì ne, ale vyprávíte mi tu o tom tak, jako byste byl u toho,“ nechal se sly¹et houbaø.

„Jo a taky se tvrdí, ¾e právì tady, na tomto palouku, se za mìsíèních nocí slétají èarodìjnice ke svému sabatu,“ pokraèoval se zasvìceným zaujetím mládenec.
„Tady?“ zeptal se houbaø nevìøícnì, rozhlédl se kolem a pak øekl: „Já myslel, ¾e ty létají na louku za tímhle cípem lesa“ ukázal kamsi na sever.
„Pletete se,“ nesouhlasil mokrý mu¾. „Na severní louce se setkávají víly a svìtlu¹ky. Èarodìjnice tam mají vstup zakázán! Hádat se ale nechci.“

Houbaø u¾ toho mìl dost. „Svoje jsem si øekl a varoval vás,“ øekl a na¹tvanì se otoèil, zamíøil k lesu a jen pøes rameno se stroze rozlouèil: „Mìjte se!“ „Vy taky!“ ozvalo se mu za zády a pak je¹tì: „Bì¾te pøímo domù. Za noci se tu opravdu dìjí nepìkné vìci!“ I ta slova znìla ura¾enì.



Ka¾dý ¹el svojí cestou.

Zachmuøený houbaø se po chvíli, u¾ pod stromy, zastavil. „Lidé v¹elicos vyslechnou a dokonce tomu uvìøí. Blázínci! Varuje¹ je a oni ti ani nepodìkují,“ rozèiloval se nad tou nespravedlností.

Potom se opatrnì rozhlédl kolem, zda se nìkdo nedívá. Byl sám. Ko¹ík polo¾il na zem a vykroèil k hou¹tinì. S ka¾dým krokem, mimochodem stále tì¾¹ím, se stávalo jeho obleèení tmav¹ím, praskalo, páralo se, odpadávalo na zem. Kù¾e se mu mìnila na mech a z nìj vyrùstaly nevelké vìtvièky. „Lidé jsou divní, velice divní,“ smutnì povzdechl Hejkal a zmizel v hloubi tmavnoucího lesa.

Pøibli¾nì ve stejný èas si nìco hodnì podobného myslel i Vodník, kterému se poblí¾ jeho rybníka promìnilo mokré triko i d¾íny na zelený hacafrak!