Babièèino poku¹ení

Babièèino kuøe milovala celá rodina. Pravidelnì nás zvala na obìd a ptala se: „Tak co mám uvaøit?“ „Kuøe, kuøe!“ skandovali sborem. Nesnídali, aby mìli na kuøe v bøichu poøádné místo, a to nejen dìti, ale i dospìlí. Je¹tì ne¾ otevøela dveøe, cítili v chodbì domu tu nenapodobitelnou vùni. Táhli za tou vùní jak vosy na med. Skoro nemluvili, proto¾e jen vychutnávali tu bo¾skou chu». Kostièky ohlodali „doèista doèista“.

Byla spokojená, ti¹e se usmívala. Ka¾dému pøidala a skupina nedovedla øíct ne. S nacpanými bøichy sotva dýchali a babièka øekla: „Tak se natáhnìte.“ Popadali, kde bylo místo, nìkdo na postel, kde v peøinách èíhaly její pletací jehlice, kniha, brýle a naèatá èokoláda, nìkdo na gauè a nìkdo prostì na zem. To bylo její nedìlní vítìzství. Pøipravila poku¹ení, kterému nebylo mo¾né odolat, jemu¾ se èlovìk oddal celou bytostí a své podlehnutí si na sto procent vychutnal.


I kdy¾ nebyla na setkání pøipravená a nemìla navaøeno, dopadlo to stejnì. „Ahoj, ¾e má¹ hlad! Umíchám ti vajíèka.“ Nikdo nevysvìtlí, ¾e pár vajec, kousek másla a trocha soli mohla mít tak jedineènou chu». Od té doby nikdo taková vajíèka neudìlal. Víte proè?

Vyznání na talíøi

Jedineènost jídla vznikne tehdy, kdy¾ se kuchaø moc tì¹í, jak bude chutnat milovanému èlovìku, jeho¾ oèekává. Vaøí a tì¹í se na jeho pøíchod, chce ho potì¹it, pøedstavuje si, jak mu nebeskou laskominou vyzná svoje city. A je to právì tak. Vaøení je velice nápadným zpùsobem vyznání lásky. Èekáme vzácného hosta, chystáme slavobránu, do váz rovnáme ty nejvoòavìj¹í kvìtiny, øíkáme: „Jsi pro mne tak vzácný, ten nejvzácnìj¹í èlovìk na svìtì! V¾dycky jsem tu pro tebe, v¾dycky ti pomù¾u, dám ti v¹e, co si bude¹ pøát. Miluju tì.“ Tohle v¹echno øíkáme vlastnoruènì uvaøeným jídlem, pokud vaøíme opravdu s láskou. Myslíte si, ¾e by se mohlo stát, ¾e tato nádherná energie v jídle nezùstane? ®e se nìkam vytratí? Ó ne, to se stát nemù¾e. Potvrzuje nám to zákon o zachování energie.


Nevaøte ve spìchu

Od pradávna a¾ dodnes, v èasech hladovìní a nejistoty, je pro èlovìka nejvìt¹í jistotou máma. Nejen tou citovou. Mimino dobøe ví, ¾e máma je zásobárna toho dobrého mléka a ¾e kdy¾ je ona nablízku, nebude mít hlad. Pokud polo¾íte novorozené dítì mamince na nohy, zaène lézt za vùní mléka, které cítí z mateøského prsu. Oproti v¹em teoriím, ¾e lézt bude nejdøív za ¹est nedìl, doká¾e si najít zdroj svého potì¹ení u¾ den po narození. Nebojte se to vyzkou¹et, proto¾e dì»átko si tím posiluje svaly a utu¾uje kondici.

Od nejdùle¾itìj¹í role mámy se odvozuje na¹e uctívání hostù jídlem a na¹e podstrojování vlastním dìtem. V¹e je jen pøenesené ubezpeèení – dokud má¹ mì, nebude¹ nikdy hladovìt. Mám tì rád.

Za v¹ím je láska. Proto nevaøte ve spìchu a z povinnosti, radìji s láskou nama¾te chleba a ozdobte ho cibulkou a zeleninou… Po mnoha letech budou va¹i blízcí vzpomínat: Tak dobrý chleba k svaèinì mi od tìch dob u¾ nikdo nenamazal!