Klára mìla na starosti dvì babièky a jednoho dìdu. V¹em bylo pøes osmdesát a v¹ichni si mladé sociální peèovatelky vá¾ili. Chodívala za nimi domù, postarala se oè bylo tøeba a hlavnì si s nimi povídala. Nejblí¾e z tìch tøí mìla k paní Josefínì, která ¾ila velmi osamìlý ¾ivot. A poté, co ne¹»astnì upadla na schodech a chùze ji dìlala èím dál vìt¹í potí¾e, to bylo je¹tì hor¹í. Potom ale poznala Kláru. Peèovatelku, ze které se brzy stávala více ne¾ spoleènice.

Pøikovaná k posteli

Zaèátkem sychravého prosince se zdravotní stav paní Josefíny zhor¹il. Hospitalizaci kategoricky odmítla. Vìt¹inu dne prole¾ela a Klára u jejího lù¾ka sedávala dennì. V tìch dnech si toho øekly hodnì. Stará paní vyprávìla o svém dìtství, dávných láskách, Josífkovi, kterého si vzala za mu¾e a vùbec o ¾ivotì, jaký ¾ila døív. Jen o svých dìtech a rodinì toho neøíkala moc. Klára se zase svìøila, ¾e se bude pøí¹tí rok na jaøe vdávat a paní Josefínu na svatbì rozhodnì èeká.

Lída a Zdena byly dcery staré paní. ®e je mamince hùø vìdìly. Obì ale Kláøe sdìlily, ¾e starat se o ni prostì nemohou. Problémem je u¾ jen to, ¾e se na ni obèas pøijedou podívat. Mohly by ale dát Kláøe nìjakou tu korunu. Moc ne, samy toho údajnì nemají nazbyt. Klára si myslela své, zvlá¹tì, kdy¾ pøi jejich náv¹tìvách vidìla, jak si více, ne¾ maminky v¹ímají vìcí v jejím bytì, jak je hodnotí a pøemý¹lejí kolik jim jejich prodej hodí a¾ ona tady nebude.



„Kláro,“ obrátila se jednou na o¹etøovatelku paní Zdena. „Maminka mi øíkala, ¾e by vám ráda odkázala nìjaké staré ¹perky. Jen neví, kam je dala. Podle mého je u¾ dávno prodala sama nebo je prodal je¹tì táta. Nesmíte ji brát vá¾nì. Pamì» ji u¾ prostì tolik neslou¾í.“ Klára by ji ráda øekla, ¾e s tou pamìtí to u její mámy není nijak zlé, místo toho jen smíølivì utrousila: „®e o tom vùbec mluvíte. Nic nechci a vùbec, va¹e maminka tu bude je¹tì dlouho!“

Vyberte si nìco na památku

Nebyla. Zemøela je¹tì pøed druhou adventní nedìlí. Klára, která u¾ mìla od bytu klíè, ji na¹la ráno. Zavolala doktora, potom i dcerám. Lékaø vypsal úmrtní list. Dcery pøijely a¾ poté, co si tìlo vyzvedla pohøební slu¾ba, kterou samy objednaly. Kdy¾ jim Klára vracela klíè a chystala se k odchodu, chytila ji Lída za ruku a nabídla ji: „O maminku jste se dlouho starala, bylo by vhodné, pokud si odtud nìco vezmete na památku.“

Nechtìla nic. Potom si ale øekla, ¾e nejlépe se ji bude na paní Josefínu vzpomínat u ¹álku èaje a øekla si o starou mìdìnou konvici, ve které vaøívala vodu.

Lída se jen zasmála, ¾e je to málo a vyzvala Kláru, aby si vzala je¹tì nìco. Rozhlédla se tedy po bytì, vzpomnìla si na svojí blí¾ící se svatbu a oko ji padlo na stolek pod oknem, na kterém stály voskové figurky nevìsty a ¾enicha na svatební dort. Víc si z bytu na Malé Stranì nevzala...



Zázrak uprostøed noci

V noc po dni, ve kterém se Klára naposledy rozlouèila s paní Josefínou, ji vzbudil kolem tøetí nad ránem zvlá¹tní zvuk. Nìjaké bublání a zvlá¹tní syèení vycházelo z kuchynì. Rozespalá se tam vydala. Zùstala stát ve dveøích. U¾asle sledovala, co vidí. Plynový hoøák pod starou konvicí hoøel, voda se vaøila, pára prudce stoupala na polièku poblí¾ sporáku. Naprosto neuvìøitelné! V bytì kromì Kláry nikdo nebyl, ona sama si ¹la lehnout v jedenáct, sporák rozhodnì zapálený nenechala. A i kdyby se spletla, voda by se u¾ pøece dávno vyvaøila a nemohla by v ní bublat, jako teï!

Teprve potom se podívala na polièku obtékající párou. Figurky nevìsty a ¾enicha tam urèitì nedávala. Takovou hloupost by neudìlala. Mìla je ve skøíòce. Jen¾e teï stály na té polièce a moc z nich nezbylo. Horká pára vosk rozpou¹tìla.

Zavøela plyn, konvici odstavila, rozsvítila a podívala se, zda z figurek pøeci jen nejde nìco zachránit. Ne¹lo. Rýpla nehtem do rozteklého vosku. Na nìco narazila. Stálo to jen malièkou chvilku námahy a pár minut èi¹tìní. Dr¾ela v ruce náu¹nice s kameny. Klenotník ji pozdìji øekl, ¾e jde o zlaté náu¹nice s diamanty! Svatební dárek od Josefíny.

Èím to je, ¾e se na nìkterých místech cítíme tak dobøe a na jiných tak ¹patnì? A co místa, kde mù¾eme sledovat dal¹í neobvyklé jevy? Pøeètìte si více v èlánku Pamì» míst...