Podivnì se zeptal Paula, zda má rád hudbu. Paul odpovìdìl kladnì. „V tom pøípadì budu nesmírnì rád, kdy¾ pøijmete moje pozvání na ná¹ soukromý domácí koncert. Na programu bude Mozart.“ Odmítnout ne¹lo. Paul s povdìkem pøijal vizitku, starý pán upøesnil, ¾e bude oèekáván pozítøí pøesnì v devìt veèer, smekl cylindr a odporouèel se.

Koncert a jeho hosté

Nazítøí, s kyticí rù¾í, zazvonil Paul pìt minut pøed devátou na zvonek dveøí na adrese Rue de Vougirard 28. Otevøel mu sluha a uvedl do salónu. Pøekvapením se zastavil. Pøítomné dámy a pánové byli obleèeni ve stylu romantismu devatenáctého století. Stylový byl i nábytek, místo ¾árovek svíce. V pøilehlém výklenku stál klavír a vedle harfa. „Udìlal jste nám ohromnou radost, ¾e jste pøi¹el,“ vítal Paula pan Manso a jal se jej pøedstavovat pøítomným: „Toto je má ¾ena Klára, dcera Luisa, její man¾el Jules Fonse, mùj star¹í synovec Adrien, kadet námoønictva, druhý synovec Eduard Manso, seminarista a tady mùj syn Alfréd, který studuje tøetím rokem práva...“

Co to má znamenat a proè jsou v¹ichni v tìch kostýmech. Zeptal se na to, ale starý pán jeho otázku ignoroval. Posadil ho do køesla naproti klavíru, v¹ichni se rozsadili kolem, jen ke klávesám usedla paní Klára a vnuci se chopili houslí. Koncert zaèal. Hráli skvìle. Témìø profesionálnì.



Paul poslouchal a díval se kolem. Jeho ú¾as rostl. Na portrétech, co témìø vyplòovaly stìny salónu, byli pøítomní hosté! Bláznovství. Na stolku vedle sebe zaznamenal popelník, a tak si bez dovolení, v¹ichni byli hluboce zabráni do tónù geniálního skladatele, zapálil cigaretu. Nezùstalo u jedné, koncert bez nejmen¹í pøestávky trval skoro do pùlnoci, a kdy¾ poslední skladba doznìla, Paul pochopil, ¾e tím neobyèejný veèírek konèí. Za okam¾ik se s hostitelem skuteènì rozlouèil a vrátil se na ulici.

Zapomenutý zapalovaè

Celý popletený z neobvyklého zá¾itku si chtìl zapálit dal¹í cigaretu. Nemìl èím. Svùj zapalovaè, docela drahý dárek od otce, nechal na stolku poblí¾ klavíru. Musí se pro nìj vrátit. Zazvonil, po chvíli znova, potom zase a opìt. Nic. Bylo to divné, tak zaklepal. Nic se nedìlo a tak po chvíli u¾ na dveøe bu¹il. Neotevøely se. Ty naproti ale ano. „Co blázníte, èlovìèe, tam nikdo není, co tady vùbec dìláte?“ zeptal se malý tlustý mu¾ík v ¾upanu.

„Nedìlejte si legraci, pøed chvíli jsme odtud ode¹el.“
„To tì¾ko, ten byt je prázdný u¾ pìtadvacet let!“
„Jeden z nás se asi zbláznil!“
„Kdo se zbláznil a co je to za hluk?“ zaznìlo zdola ze schodù, kudy k nim kráèel star¹í mu¾ se svazkem klíèù v ruce, zjevnì domovník.

Situace se stala nepøehlednou. Paul tvrdil, ¾e byl uvnitø, ¾e se stal posluchaèem neobyèejného rodinného koncertu. Ti dva zase, ¾e to není mo¾né, ¾e je asi zlodìj a ¾e zavolají policii. Paul ale ¾ádal, aby domovník byt otevøel, ¾e se nìco muselo stát, ¾e tam byla spousta lidí a on si tam nechal zapalovaè. Ten ale odmítal bez majitele klíèe pou¾ít. Kdy¾ koneènì dorazil pøivolaný majitel, mu¾ støedního vìku, zaútoèil na Paula kdo, ¾e ho sem pozval.


„Jean Manso!“ trval na svém Paul a jako dùkaz podal mu¾i vizitku.
„Zvlá¹tní,“ øekl ten èlovìk, zjevnì vyvedený z míry. „Jean Manso byl mùj pradìdeèek, zemøel v roce 1850.“

Nebyl to sen

To u¾ mìl ale domovník dveøe otevøené a v¹ichni se nahrnuli dovnitø. V bytì bylo ticho, tma, zatuchlý, dlouho nevìtraný vzduch. V¹ude vrstvy prachu, nábytek pod plachtami. Paul to ale nevzdával a ve svìtle pøinesené lucerny vedl v¹echny sebejistì do salónu. Byl prázdný. Lucerna jen slabì krájela ¹ero. Paul pøistoupil k obrazùm na stìnì a zaèal vyprávìt: „Toto je Jean Manso a toto jeho ¾ena Klára.“ Nikdo ani nedýchal, bylo sly¹et jen Paula, který chodil od obrazu k obrazu a ukazoval: „Tohle jsou Luisa a Jules Fonse...a tohle Eduard Manso, seminarista!“ Vlastník bytu, který to u¾ nevydr¾el, k tomu jen pøes suché hrdlo ti¹e dodal: „Stal se misionáøem a zahynul kdesi v Africe.“

„A tohle je Adrien Manson, námoøní kadet,“ pokraèoval Paul. „Kdy¾ zemøel, byl admirálem,“ usly¹el za zády.
„Alfréd Manson, student práv.“
„To je mùj dìdeèek. Zemøel v roce 1900, byl známý advokát.“
Paul Bordieux se otoèil k nevelikému stolku s vázou: „A tady, podívejte se, èerstvé rù¾e, které jsem pøinesl paní domu a pod nimi...mùj zapalovaè!“

Ka¾dé znamení zvìrokruhu vyniká v nìèem jiném. Jeden oslní svými komunikaèními vlastnostmi, druhý nesmírnou pracovitostí a tøetí smyslem pro vkus! Jak jste na tom vy? Preètìte si více ZDE...