Kdy¾ zavládla tma - Astrohled - Kartáøi a Astrologové jen pro Vás!

Kdy¾ zavládla tma

Tento pøíbìh patøí k tìm nejzáhadnìj¹ím, které nabídlo dvacáté století. Odehrál se 16. èervence 1957 v malebném mìsteèku Arles ve francouzské Provence. V té dobì mìlo starobylé mìsto jen necelých 40 tisíc obyvatel. Mezi nimi i tehdy 54letou Mireille Jean, zdravotní sestru a kvalifikovanou chùvu, hlavní hrdinku neuvìøitelných událostí.



Jak bylo domluveno, zazvonila krátce po poledni Mireille u vchodových dveøí domu man¾elù Cotilliových. Záhy ulo¾ila benjamínka støedostavovské rodiny do koèárku a po pár krocích zaboèila za roh na Boulevard des Lices a jako v¾dy zamíøila do Jardin d´été, tedy Letní zahrady, chlouby mìsta.

Vedro k zalknutí

Toho dne propuklo v Arles léto naplno. U¾ od rána stoupala ruèièka teplomìru nezadr¾itelnì vzhùru. Kdo mohl, utekl k bøehùm Rhony, která protékala mìstem, a bez báznì a hany hledal v jejich vodách úlevu.

V parku skoro nikdo nebyl. Mireille na své cestì potkala jen mladou maminku, co rovnì¾ tlaèila koèárek, a proto¾e se s ní vídávala, pozdravila a prohodila pár slov o úmorném vedru. Pokraèovala dál, potkala je¹tì starého pána s holí, co ji pozdravil náznakem smeknutí klobouku a ¹oural se písèitou cestièkou dál.

Batole v koèárku usnulo a jeho chùva zamíøila na lavièku pod ko¹atým platanem, aby se vyhnula prudkému slunci a odpoèinula si v jeho pøíjemném stínu. Kdy¾ otevøela rozeètený román, slunce ¾hnulo, na nebi ani obláèek a na stromì se nepohnul jediný lístek.



Pøi¹lo to náhle

Tma pøi¹la absolutnì neèekanì. ®ádný vítr. ®ádný, by» tøeba i rychlý soumrak. Pøed vteøinou svítilo sluníèko a najednou byla èernoèerná tma. Absolutní. Mireille se nejdøíve lekla, ¾e z horka ztratila vìdomí a propadla se do prázdna. Rychle to v¹ak vylouèila. Byla dokonale pøi smyslech. Pøesto ji zachvátila panika. Co kdy¾ jakýmsi øízením osudu náhle ztratila zrak? Otáèela hlavou, vzhlédla tam, kde je¹tì pøed chvilkou pálilo slunce, ale nevidìla nic! Jen tmu èernìj¹í, ne¾ je ta nejèernìj¹í èerná.

Vzpamatovala se, kdy¾ spící chlapeèek bázlivì zaplakal. Vyskoèila, kniha ji spadla pod nohy a po pamìti sáhla po koèárku. Hmatem na¹la malého uplakánka, zvedla ho a pøitiskla k sobì, aby ho uklidnila. Jeho pláè ustal, ale její panika vzrùstala. Nejen¾e nic nevidìla, zmizel ruch nedaleké ulice, nesly¹ela ptáky a pryè byla rovnì¾ vùnì kvìtù a stromù.

Ètvrthodinka, anebo...

Jak dlouho to celé trvalo, mohla Mireill Jean jen odhadovat. Deset, maximálnì patnáct minut, myslela si, kdy¾ tma najednou zmizela stejnì neèekanì a rychle, jako pøi¹la! Jen¾e mnohé bylo jinak. Pryè byl proslunìný park, horko rozpáleného letního dne. Zjevnì se smrákalo, rozsvìcely se první lampy a foukal nepøíjemnì chladný vítr.



Mireill vrátila chlapeèka do koèárku, zvedla knihu, co jí stále le¾ela u nohou, a spìchala k východu z parku. Na bulváru potkala nìkolik docela teple obleèených dvojic. Jí zima nebyla, proto¾e bì¾ela, aby co nejdøíve zazvonila na Cotilliovi.

Pøivítali ji vylekaní a uplakaní rodièe. Byli v ¹oku. Nerozumìla tomu. Pochopila, a¾ kdy¾ se ukázalo, ¾e s chlapeèkem zmizeli na neuvìøitelnì dlouhé tøi dny! Hledali je rodièe a v¹ichni pøíbuzní, policie na¹la mladou maminku i starého pána, kteøí vypovìdìli, kde pøesnì a kdy chùvu s koèárkem potkali. Spousta dobrovolníkù obrátila Arles vzhùru nohama, ale nikdo nena¹el sebemen¹í stopu.

Na policejní stanici vyslýchali Mireill Jean peèlivì a dlouho. Ptali se stále dokola, kam i s dítìtem na tøi dny zmizela. Nemìla co na jejich otázky øíct. Vyprávìla jim jen o té zvlá¹tní a stra¹livé tmì...

Existují pøípady ¾en, které tvrdí, ¾e byly uneseny a znásilnìny mimozem¹»any. Byli to skuteènì mimozem¹»ané? Pøeètìte si i dal¹í z neuvìøitelných pøíbìhù: ®eny unesené mimozem¹»any...