Stejnì se na to díval i mùj strýc Karel. O tom, co se mu stalo v hlubokých lesích pod slovenským Ïumbierem v èase, kdy¾ jsem byl je¹tì malý, mi vyprávìl, a¾ jsem se vrátil z vojny. Tu jsem si odkroutil v Liptovském Mikulá¹i a øeè na prapodivnou pøíhodu pøi¹la pøi vzpomínkách na tamní okolní pøírodu.

Strýc Karel byl houbaø. Takových je ostatnì v Èechách dodnes moc. Mo¾ná ka¾dý druhý. Jen¾e strýc a jeho pár kamarádù neváhalo v houbaøské sezónì vyrá¾et za úlovkem i hodnì daleko od Prahy, kde byli domovem. Tøeba vlakem na Slovensko, pøímo do Nízkých Tater. Houbaøský terén to byl nároèný. Hory pod Ïumbierem jsou pìknì pøíkré, ¾ádný vycházkový plac, jako tøeba v Podyjí. Ka¾dý høib si tak ¾ádal poøádnou porci potu a také dokonalý smysl pro orientaci. Ztratit se v tamních kopcích nebyl ¾ádný problém.

Podél Váhu

V den, kdy k oné zvlá¹tní události do¹lo, vyrazil strýc s kamarádem podél Èierného Váhu. Vody v nìm bylo to léto málo a hloubìji v lese na¹li starý spadlý strom, po kterém se na druhou stranu dalo dojít suchou nohou. Poloprázdné ko¹íky záhy témìø naplnili, samosebou jen tìmi nejzdravìj¹ími a nejtvrd¹ími praváky a tak na starých paøezech posvaèili. Jídlo vytáhli z batohù, na¹ly se v nich i láhve piva, vychlazené v bystøinì, co jim tekla doslova pod nohama. Znaveni, ale spokojení vychutnávali ticho.



Nemìlo dlouhého trvání. V dálce se ozval psí ¹tìkot. Podle v¹eho ¹lo o dva, mo¾ná tøi velké a agresivní psy, co se hnali za koøistí. Místní jim vyprávìli o smeèce zabìhnutých psù, kteøí lovili ve zdej¹ích lesích srnèí a které myslivci ne a ne dostat. Touhy setkat se s nimi tváøí v tváø u strýce a jeho kamaráda nebylo ani co by se za nehet ve¹lo. Rychle posbírali svoje vìci, ruksaky hodili na záda a s ko¹íky v rukou svi¾nì sestupovali smìrem k øece. Kdy¾ vystoupili ze smrèiny, nebyl u¾ ¹tìkot sly¹et. Ztratil se v dálce. U¾ u¾ chtìli vstoupit na mostek ze spadlého kmene, kdy¾ je nìco zarazilo. Èierný Váh tekl v opaèném smìru! Ne zprava doleva, ale zleva doprava! Jako na povel si oba pøátelé promnuli oèi. Nebyl to sen. Øeka prostì tekla opaènì!

Bylo to k neuvìøení

Strýc øíkal, ¾e se mu najednou zje¾ili v¹echny chloupky na pa¾ích, srdce jakoby mu nìkdo objal studenou rukou. V du¹i pøevládl pocit se co nejrychleji od øeky vzdálit. Pùvodní úmysl pøejít na druhou stranu se nejen vytratil, ale budil pøímo dìs! U nìj i kamaráda, ani¾ by o tom v tu chvíli padlo jediné slùvko, pøevládl pocit, ¾e pokud by pøe¹li na protilehlý bøeh, nevedla by tudy cesta domù, který znali, ale dostali by se jen Bùh ví kam. Otoèili se a vrátili pod vìtve tatranských smrkù.

Strýc svoje pocity nijak víc nepopisoval. „Prostì jsme to tak cítili a basta!“ Dodal jen, ¾e s kamarádem lesem chodili je¹tì hodinu, mo¾ná dvì, houbami naplnili nejen ko¹íky, ale i batohy a teprve potom se odvá¾ili vrátit k øece. Èierný Váh tekl, jak mìl...