Ká»a a Ilonka byly kamarádky. Od útlého dìtství. Dìlil je pouhý rok, o který byla Ká»a star¹í. Bydlely na jedné ulici, spoleènì chodívaly do ¹koly, vìt¹inou se i spolu vracely a po úkolech si hrávaly venku. Prostì nerozluèná dvojka. Vlastnì ne tak docela, proto¾e Ká»a chodila u¾ od pìti let do baletní pøípravky a Ilonka ji to tak malinko závidìla. Nebo spí¹ Ilonèiny rodièe. Z dcerky chtìli i oni mít baletku, ale ne¹»astnì zlomená no¾ka, kdy¾ byla holèièka je¹tì úplnì malièká, rozhodla jinak.

Bolelo to

Na zaèátku podzimu, týden dva po skonèení prázdnin, se ale stalo nìco hrozného. Ká»a byla zrovna na baletu a Ilonka vy¹la pøed dùm sama. Od té doby ji u¾ nikdo nevidìl! Co se stalo, pøivál èas a¾ po dlouhých mìsících. Její tìlíèko bylo nalezeno v lese za mìstem. Stala se dal¹í nevinnou obìtí neznámého násilníka. Ká»a se ze ztráty kamarádky vyrovnávala dlouho. Mluvila o ní èasto, zapomínala, ¾e není, èekala na ní venku u dveøí i pøed ¹kolou. Samozøejmì marnì. Stejnì tak beznadìjnì chodila na náv¹tìvu ke zdrceným Ilonèiným rodièùm. Prostì to nechápala. Jak také mohla, kdy¾ ji bylo pouhých sedm let!

Pøed dal¹ími Vánoci mìla Ká»a první velké veøejné vystoupení. S jinými dívenkami baletní pøípravky jim patøilo pódium nedalekého kulturního domu. Hostù pøi¹lo hodnì, hledi¹tì se zcela zaplnilo. Mezi diváky byli i Ilonèiny rodièe. Ká»a je pozvala a oni pøi¹li. Pøedtím ji je¹tì pochválili, jak vyrostla a jak jí to slu¹í. Ale Ká»a byla z toho v¹eho stra¹nì nervózní. Pøes pøesvìdèování rodièù, ¾e v¹echno dobøe dopadne a i pøes chlácholivá slova baletní uèitelky, ¾e se není èeho bát, se ji tøásla kolena a strach z toho, ¾e nebude schopná udìlat krok, nato¾ tanèit, byl obrovský.



Byl to sukces

Absolventský koncert rychle plynul, na øadu pøi¹lo jejich vystoupení. Byla mezi vybranou ètveøicí, a jak se dostala na prkna, co pro umìlce znamenají svìt, ani nevìdìla. Je¹tì ne¾ zaznìly první tóny baletní pasá¾e tance malých labutí z Èajkovského Labutího jezera, se Ká»a znenadání zklidnila. Pøes silnou záøi reflektorù uvidìla sedìt vedle rodièù kamarádky ¾ivou Ilonku. Usmívala se na ni, na znamení, ¾e jí dr¾í palce, zvedla dokonce zatnuté pìstièky!

Tanèila jako snad dosud je¹tì nikdy. Nádhernì zvládla i obtí¾nìj¹í pasá¾e, èinily se i její tøi labutí kamarádky a jejich vystoupení sklidilo obrovský potlesk. V¹em ètyøem záøily oèi radostí. Také Ilonce. Ká»a to jasnì vidìla. Potom se podívala na svoji mámu s tátou. Tleskali pøímo bouølivì a vyskoèili dokonce ze svých sedadel. Kdy¾ se ale Ká»a pohledem vrátila k Ilonce, kamarádka tam nebyla! Na jejím místì tleskal neznámý mu¾. Nechápala to. Také to ale nikomu neøekla. Urèitì ne rodièùm Ilonky. V¹imla si, ¾e kdy¾ odcházeli, mìli mezi sebou mezeru, ruce svì¹ené, úplnì, jako by vedli ztracenou dcerku za ruce. A tváøe jim svítily zapomenutým ¹tìstím...