„Jsi bláznivá holka,“ neudr¾el se u¾ jednoho dne Lízin tatínek a øekl jí, ¾e u¾ dost bylo kamarádství s neexistujícím dìvèetem a ¾e je èas být dospìlej¹í a najít si skuteèné kamarády. Tedy takové, co opravdu existují.
„Mí¹a existuje,“ trvala na svém Líza.
„Jsem tady, existuji,“ ozvala se Mí¹a.
„Sly¹els?“
„Co jsem mìl jako sly¹et?“ máchl Lízin táta podrá¾dìnì a také tak trochu rezignovanì rukou. A tak to ¹lo dál. Jednou se Líza zeptala Mí¹i na její rodinu. Ta ji øekla, ¾e ji mìla, teï u¾ ne.
„Nerozumím,“ pøiznala se Líza.
„Prostì jsem rodinu mìla a teï ji u¾ nemám a víc se mne na to neptej.“



Ubìhlo pár let. A¾ ve tøinácti si Líza najednou uvìdomila, ¾e kdy¾ je ona u¾ skorosleèna, její kamarádka Mí¹a ani tro¹ku nevyrostla a ani malinko se nezmìnila. „Posly¹, skuteènì jsi nebo se mi jen zdá¹?“ zeptala se jednou kamarádky. „Existuje¹?“ dodala.
„Existovala jsem,“ odpovìdìla smutnì Mí¹a.
„Co znamená existovala?“
„Jen to, co jsem øekla,“ odpovìdìla kamarádka, otoèila se, odcházela pustou ulicí a ani jednou se neohlédla.

Od té doby Líza Mí¹u u¾ nikdy nevidìla. Ubìhly dal¹í roky, odstìhovala se do vìt¹ího mìsta. Na¹la si pøátele, vdala se. Na dávnou kamarádku si ani jednou nevzpomnìla. A¾ jednou. Slu¾ební cesta ji zavedla do rodného mìsteèka. Procházela známými ulièkami a zastavila se u domu, u kterého si náhle vzpomnìla, ¾e v nìm bydlela Mí¹a. Alespoò to v¾dycky tvrdila.

Dùm byl starý, s oprýskanou omítkou, ¹pinavými okny, nedovírajícími vstupními dveømi, vypadal naprosto opu¹tìný, pøipravený k demolici. Pøesto ve¹la. Prach na schodi¹ti napovìdìl, ¾e po nìm u¾ dlouho nikdo nestoupal. Po letech byla první. V patøe, pøed dveømi, co u¾ dávno ztratily barvu, zahlédla cosi na zemi. Stará fotografie. A na ní Mí¹a. Takovou si ji pamatovala! Tmavovlasou, kudrnatou devítiletou holku s velkýma hnìdýma oèima. Otoèila fotku a na jejím rubu pøeèetla datum: 1992. Co je to za hloupost, pomyslela si, proto¾e sama se narodila a¾ o tøi roky pozdìji...



V pøízemí kdosi otevøel dveøe. Líza se nejdøíve lekla, potom rychle sebìhla dolù. Právì vèas. Stará paní se chystala dveøe opìt zavøít. „Nìco tady hledáte, sleèno?“ zeptala se Lízy.
„Ne, vlastnì ano. Bydlíte tu dlouho? Nevíte, kdo je na té fotce?
Stará paní se podívala. Nemusela si nasadit ani brýle, aby dìvèe poznala: „To je Michaelka, øíkali jí Mí¹a. Chudák holèièka. Zemøela ve svých devíti, tu¹ím, ¾e nìkdy v roce 1992.“ Líza se u¾ dávno vrátila do svého velkého mìsta, ale stále nemohla pochopit, jak je mo¾né, ¾e dlouhé roky kamarádila s pøízrakem.