Stává se nám to v¹em a dennì. Intuice se projevuje vìt¹inou v malièkostech. Ve frontì vám nìkdo dýchá na krk a vy najednou víte, ¾e je to spolu¾ák ze základní ¹koly. Uèíte se v tramvaji slovíèka a najednou vás nìjaký vnitøní impulz vyzve, abyste zvedli hlavu. Venku na refý¾i stojí va¹e sestra nebo bratr. Ne¾ staèíte zamávat, tramvaj jede dál. Vycítili jste pøítomnost blízkého èlovìka.

Záchranné vize

Jindy se projeví tohle nadání i ve vìcech zásadních, èi dokonce v takových, na kterých závisí ná¹ ¾ivot. Nemusíte být ¾ádnou novodobou Sibylou, abyste poznali nebezpeèí. Palubní vstupenky na Titanic vrátilo nìkolik desítek lidí a kapacita lodi nebyla zdaleka plná. Ti, co uposlechli svou pøedtuchu, si zachránili ¾ivot. Prùmyslový magnát Vanderbild mìl ji¾ na Titaniku své slu¾ebnictvo a zavazadla – pøesto nechal v¹e vylo¾it na bøeh a rozhodl se nevycestovat. Pøedtuchu mìla jeho matka. Takovým ¹»astlivcem byl i John Pierpont Morgan, jeden z èlenù vedení spoleènosti, která vlastnila Titanic, White Star Line. Na lodi mìl pøipraveno luxusní apartmá, ale cestu zru¹il.


Jednomu z pasa¾érù dokonce rozmluvila cestu jeho malá dcerka. Ti, kteøí pøedtuchu mìli, ale rozhodli se pokládat ji jen za rozmar, na to doplatili ¾ivotem. Je to pøípad dvou námoøníkù, jejich¾ hovor vyslechl kapitán lodi tìsnì pøed odplutím. Povídali si o tom, ¾e ¾ádná loï na svìtì není nepotopitelná a jeden z nich podotkl, ¾e nemá z plavby dobrý pocit. Nakonec se v¹ak nalodili.

O mnoho lépe dopadli topièi, kteøí snad právì kvùli této pøedtu¹e popíjeli v pøístavu tak dlouho, a¾ loï zvedala mùstek a oni ji¾ nebyli na palubu vpu¹tìni. Nechali si utéct velký k¹eft, a to jim zachránilo ¾ivot. Podobné pøíbìhy naleznete v historii ka¾dého neúspì¹ného letu. Pokud se létat bojíte, pak tento pocit nevypovídá o nièem, ne¾ o va¹í fobii z létání. Pokud v¹ak jindy býváte v klidu, je nutné vzít pøedtuchu vá¾nì.


Varovný pocit

Jaký je to pocit, mít takovou vizi? Jedna ètenáøka nám jej pøesnì popsala. Ztratila cestu v neudr¾ované èásti Vítkova a nechtìla se vracet. Nacházela se nad tøi metry vysokým ¾eleznièním náspem, na kamenné stìnì. Chtìla se ujistit, ¾e je¹tì není tak stará, aby nemohla skoèit, a tak hupla ze stìny pøímo na tra». Skok byl bájeèný a docela ji rozjaøil. Èekal ji v¹ak je¹tì jeden skok. Z trati dolù do pra¾ského Karlína. Pojednou ji pøepadl TEN pocit. Popsala to jako èernou deku, která na ni padla.

Vìdìla, nikoli tu¹ila, ale vìdìla, ¾e jestli skoèí, dopadne to ¹patnì. Popsala ten pocit, jako by mìla skoèit „pøímo do smrti“. Bìhala po náspu, hledala vhodné místo dopadu, prozkoumala tunel, ale je tak dlouhý, ¾e si netroufla jím projít a¾ na Hlavní nádra¾í. Nakonec usoudila, ¾e jí nezbývá, ne¾ opravdu skoèit. Dopadlo to tøí¹tivou zlomeninou nohy, vrchní tkáò pak v sádøe odumøela a lékaøi mìli co dìlat, aby nohu zachránili. „Ten pocit varování si s nièím nespletete,“ øekla nám dlouho potom.