Zase tak rù¾ové to ale nebylo. Byl tu jeden problém. Dìdu to prostì táhlo do hospody. Ka¾dý veèer. Øíkal, ¾e jde na jedno, ale dost èasto se vracel poøádnì pod parou. Párkrát ho dokonce pøivedli kamarádi z mokré ètvrti, jak jim babièka ráda øíkávala. Na na¹e domluvy dìda nedal. Nesliboval, ¾e se polep¹í. Nevysvìtloval, co ¾e ho po veèerech táhne z domu. Prostì beze slov nazul boty a s oním tradièním - Jdu na jedno – zmizel po veèeøi za dveømi.

Jednou, máma byla zrovna ve slu¾bì, jsme s babièkou sedìly v obýváku. Koukaly jsme na docela hloupý film, obì u televizoru usínaly. Najednou babièka procitla, protáhla se a sáhla na stoleèek vedle sebe. Zapomìla jsem dodat, ¾e pokud dìda na¹el zálibu v hospodì a pivì, babièka si pøes svoje roky nedokázala odpustit zapálenou cigaretu. Kouøila dost. Minimálnì pùl krabièky dennì. Jedno ale ctila. Nekouøila v domì. S krabièkou cigaret a zapalovaèem vy¹la ven, sedla si na lavièku u na¹ich dveøí, zapálila si a slastnì se oddala své neøesti.



Kdy¾ toho veèera ode¹la, nijak jsem si toho nev¹ímala. Mo¾ná jsem opravdu døímala. Probudil mne a¾ babièèin hlas. Hlasitý, rozru¹ený, nazlobený!

„Zase sotva stojí¹ na nohách! Jako kdybych hrách na stìnu házela. Øíct si nedá¹! Ty bez toho piva být prostì nemù¾e¹. Ale já u¾ toho mám dost! Dveøe ti zavøu pøed nosem. Táhni odkud jsi pøi¹el!“ sly¹ela jsem ji nadávat a bylo mi jasné, ¾e to dìda dnes zase jednou pøehnal a babièce ruply nervy. Ostatnì to dosvìdèilo prudké pøibouchnutí dveøí. Dokonce zarachotil i dveøní øetízek a bylo sly¹et i cvaknutí zámku.

Babièka se vrátila do svého køesla. Sotva dosedla, ozvalo se klepání. Po chvíli znova. A pak zase. Kdosi klepal na na¹e vchodové dveøe. „To je dìda, vrací se z prosíkem, ale jen a» táhne za svými kamarády!“ zareagovala babièka.



Podívala jsem se na ni prosebnì. Nemìla jsem ráda, kdy¾ v na¹em domì nebyl klid. „No dobøe, já ho tedy pustím,“ øekla na to babièka smíølivì, zvedla se a ¹la ke dveøím. Otevøela a za nimi nikdo! Venku bylo je¹tì docela svìtlo, ale ani tam ¹iroko daleko nikdo nebyl. Dodnes netu¹ím proè, bylo to ale tak. Jen jsme se na sebe s babièkou podívaly a beze slov zamíøily do dìdova pokoje. Byl tam. Le¾el na posteli. A byl mrtvý! Podle v¹eho u¾ døív proklouzl nepozorovanì do domu, ulehl a ve své posteli náhle ti¹e zemøel. Následoval zmatek, v na¹em domì bylo plno lidí, máma pøijela slu¾ebním vozem. Vlastnì si u¾ ani moc nepamatuji co v¹e se potom dìlo.

K tomu veèeru jsem se vrátila a¾ v dospìlosti. Babièka je¹tì ¾ila a tehdy, jako ostatnì do konce svých dnù, mi øíkala, ¾e to byl opravdu dìda, na koho pøed domem køièela. A já ji vìøím...