Jednou dvakrát za mìsíc se nás pár dìvèat, co spolu mluvíme, setkává v kavárnì jednoho z mìstských nákupních center. Je nás ¹est. Málokdy se ale sejdeme v plné sestavì. Nemoc, rùzné povinnosti, dovolená a pøedev¹ím po¾adavky a potøeby na¹ich dìtí zpùsobí, ¾e do kavárny vtrhne celá ¹estice výjimeènì.

Onoho dne pozdního podzimu, kdy vzduchem kromì spr¹ek de¹»ových kapek létalo ¾luté listí, jsme v¹ak ke svému oblíbenému ¹álku usedly v¹echny. Hned jsme toho také vyu¾ily. Doba, po kterou mluvila v¾dy jen jedna, nemìla dlouhého trvání. Hovor na rùzná témata se vedl v men¹ích krou¾cích. Babylon mluveného slova, neboli obyèejný babinec, v¹ak to znáte. Obèas nìkteré z nás zazvonil telefon. Bì¾ná vìc, stejnì jako nenadálá esemeska. Samozøejmì jsme to tolerovaly. Dokonce jsme ani nenaslouchaly, co která z nás do mobilu øíká. Jo, kdy¾ nìkterá pøed pøijetím hovoru zvedla oèi v sloup a posteskla si, ¾e zase volá ten její Tomá¹, Pavel, Petr, tak jsme se s chutí zasmály. Vìdìly jsme, ¾e to dotyèná tak nemyslí a ¾e pøed holkama se vlastnì taková reakce slu¹í a vlastnì èeká.



Kdy¾ zvedala mobil Alena, byl to stejný pøípad. S Robertem prohodila sotva pár vìt a zavìsila. Pøístroj polo¾ila na stùl vedle polodopité sklenky s bílým a zapomnìla na nìj. Zavibroval ji tak nìjak po pùlhodinì. Chvilku poskakoval po stole, displej modravì záøil, ale aparát nezvonil. Sáhla po mobilu a spí¹ pro sebe, ne¾ pro nás nahlas konstatovala, ¾e pøi¹la ememeska. Vùbec bychom to neøe¹ily, nebýt toho, ¾e Alena prudce upustila mobil na stùl a kategoricky i dost nahlas øekla: „To není moje!“

Ztichly jsme. V¹echny. Trvalo, ne¾ jsme pochopily, co tím chce øíct. Tvrdila, ¾e ten aparát prostì není její. Podívaly jsme se na sebe, potom ka¾dá z nás chytla svùj mobil. Alenin zùstal na stole.

Do¹lo jí, ¾e to popletla a na na¹e zvídavì nechápavé pohledy zareagovala tak, ¾e otevøela doruèenou fotografii a mobil nechala kolovat. „To dìvèe na té fotce neznám,“ sdìlila. V mobilu byl portrét asi desetileté dívenky. Dlouhé a zvlnìné ka¹tanové vlásky, soumìrná tro¹ièku opálená hladká tváøièka, jasný pohled asi zelených oèí. V¹echny jsme ji vidìly prvnì. Prvnì, pøesto jsme v ní nìco poznávaly. Pøi¹la na to Bára. „Teda pokud bych nevìdìla, ¾e jsou tvé Gábinì ètyøi, øekla bych, ¾e je to ona. Jen o pár rokù star¹í!“ øekla Alenì.

Ka¾dá jsme po tom mobilu ruku natáhla, Alena ale byla nejrychlej¹í. V jeho pamìti vydolovala jednu z posledních foteèek své dcerky. Koukla na ní, pøepnula na tu doruèenou a pak je¹tì nìkolikrát. A¾ potom jsme stejnou ¹anci dostaly i my. Vzácnì jsme se shodly. To dìvèe je fakticky Gábinka, je jen prostì star¹í!



Vìru následnì napadla jediná kloudná otázka: „Kdo ti to poslal?“ Nadìjná stopa ale nikam nevedla. „Skryté èíslo,“ konstatovala rezignovanì Alena.

* * *

Kdy¾ jsme se se¹ly za ètrnáct dnù, prozradila nám Alena, co bylo dál. Obe¹la pøíbuzné. Ti váhavì souhlasili s tím, ¾e na fotce je Gábina ve star¹ím provedení. Poté nechal man¾el, který dìlal u policie a mìl známé v Kriminalistickém ústavu, obì fotky foréznì porovnat. Verdikt byl vìdecky podlo¾ený. Na fotkách je jedna a tatá¾ osoba, rozdìluje je pouze vìk! Teèka!

Fotka v pamìti mobilu byla jen sedm dnù. Následnì zmizela. Vybledly i barvy u ti¹tìných verzí. K nalezení nebyla ani v poèítaèi.

Vysvìtlení hledali mnozí. Nikdo ho ale nena¹el. Hodnì z nás se ov¹em shodlo v tom, ¾e a¾ bude Gábinì deset, nebude od vìci na dìvèátko dávat dobrý pozor! Bùh ví, co ji v tìch letech tøeba hrozí.