Stalo se to dávno, v létì, kdy mi bylo jedenáct. Prázdniny jsem mìla rozdìlené na tábor, del¹í náv¹tìvu babièky s dìdou na Táborsku a pobyt s mámou na na¹í chatì kousek od Berounky. Tehdy na konci léta se ta»ka nemohl uvolnit z práce a chata u lesa patøila jen nám „dìvèatùm“. Stála trochu na samotì, od obydlí ve vìt¹í chatové osadì ji dìlilo tak deset minut chùze skrze vzrostlý a prosvìtlený les.

Tu cestièku jsem znala dokonale. Chodila jsem tudy èasto a hodnì i sama. V osadì mìla chatku i moje teta, mámina sestra, a tehdy tam s ní byli i moji dva bratranci. S Pavlem a Jirkou jsme si u¾ili hodnì srandy a podnikli nejedno dìtské dobrodru¾ství. Mamka mi se smíchem tvrdívala, ¾e tetu Vlastu mám radìji, ne¾ ji, proto¾e u jejich chatky trávím daleko více èasu, ne¾ s ní na na¹í chatì. Myslela to z legrace, vím.

Byl to strýèek Míla

Toho sluneèného a teplého srpnového dne jsme si s Pavlem a Jirkou zase hráli za jejich chatou. Blí¾ilo se poledne a teta na kluky zavolala, ¾e potøebuje s nìèím pomoc. Poslechli, zmizeli, a já na louce zùstala sama. Sedla jsem si do trávy a znudìnì koukala kolem. Zapomnìla jsem dodat, ¾e jejich chatka stála v kopci a od øeky a silnièky podél ní vedla k chatì vy¹lapaná cestièka.



Zahlédla jsem na ní èlovìka. Byl je¹tì daleko, ale i na tu dálku jsem strýèka Mílu poznala. Kdy¾ se pár krokù ode mne zastavil, pozdravila jsem. „Ahoj,“ odpovìdìl, a ani¾ se hnul, øekl, ¾e právì pøijel vlakem, ale za tetou a kluky je¹tì nepùjde, ¾e nejdøív musí vyøídit nìco s mojí mamkou. „Pojï, doprovodí¹ mì. Brzy bude obìd a máma by tì brzy stejnì shánìla,“ nabídl mi.

Ne, nepùjdu!

Doteï nevím proè, ale odmítla jsem. Hlad jsem tedy nemìla. A vùbec, které dítì o prázdninách usedá k jídlu podle hodinek?! Tak jsem zavrtìla hlavou a pak zase, kdy¾ s úsmìvem na rtech prohodil, ¾e ve dvou se nám lesem pùjde snáz a nebudeme se tolik bát. Uvedl je¹tì nìkolik dùvodù, proè bych s ním mìla jít, ale já jen vrtìla hlavou. Tak¾e se cestièkou do lesa vydal sám a já na louce dál èekala na Pavla s Jirkou.

Vysvìtlení? Nevím

Pozdìji, s pusou plnou buchty z tìch, které máma upekla, jsem se jí zeptala, co po ní strejda Míla chtìl. Podívala se na mì nechápavì.
„Pøece za tebou dneska kolem poledne ¹el, mluvila jsem s ním.“
„U nás ale nebyl,“ pokrèila máma rameny.



Druhý den jsem se na jejich tátu vyptávala také Pavla s Jirkou. Øekli mi, ¾e táta je v Praze, rozhodnì k nim vèera nepøijel, proto¾e má moc práce...

Byla to záhada. Vlastního strýèka si pøeci s cizím èlovìkem splést ani malá holka nemù¾e! Byl to stoprocentnì on a já s ním opravdu mluvila! Nechápala jsem nic. Pár dnù na to, mi máma zakázala, abych k tetì, strejdovi a bratrancùm chodila pøes les sama. V novinách prý psali, ¾e nedaleko se jedné holèièce stalo nìco moc zlého...

Venku je krásnì, sluníèko høeje a v¹echno kolem kvete. Jen ten vá¹ workoholik se hrbí nad poèítaèem a nanejvý¹ se podívá z okna. Pøeètìte si ná¹ èlánek: Jak dostat workoholika na procházku do pøírody