Jiøí a Kristýna jsou témìø na¹imi vrstevníky. Nav¹tìvujeme se èasto. Vèera to v¹ak byl u Horových divný veèer. Pøátelé se chovali zvlá¹tnì a a¾ kdy¾ vidìli, ¾e jsme to vycítili, podívali se na sebe a potom øekli, ¾e nám svùj pøíbìh odvypráví.

Zaèal Jirka“ „Vyrazil jsem vlastnì hned, jak Kika zavolala. Je to kus cesty, ale vìøil jsem, ¾e do pùlnoci k její kanceláøi dorazím. Stihl jsem to a kdy¾ na hodinkách vyskoèily samé nuly, vy¹la man¾elka ze dveøí. Kráèela k autu a bylo vidìt, ¾e je hodnì unavená. Sáhla po klice dveøí a já si v¹iml, ¾e její ruka má tmavì rudý odstín. Pøekvapilo mne ale nìco jiného. Otevøela si zadní dveøe a usedla za mými zády. Samozøejmì jsem se zeptal, co to má znamenat. Místo odpovìdi jen odsekla docela jiným, jakoby prokouøeným hlasem - Jedem! Pokrèil jsem rameny a vyrazil. Pomalu. Do vjezdu na hlavní jsem to mìl nìjakých tøi sta metrù. Podíval jsem se do zpìtného zrcátka a vidìl Kikiny unavené oèi a utahaný a mo¾ná i docela zlý výraz její tváøe. Radìji jsem se na nic neptal. V tom zazvonil mobil, co le¾el na sedadle spolujezdce. Zvedl jsem ho a vidìl, ¾e volá...Kika! Nechápavì jsem se otoèil a v tu chvíli mne cosi stra¹nì silného udeøilo zezadu do hlavy. Pak byla jen tma a ticho...“



Pokraèování bylo na Kristýnì. „Pìt minut pøed dvanáctou jsem se podívala z okna. Dole stálo na¹e auto. Vzala jsem si vìci, zamkla kanceláø, dolù sjela výtahem a klíè odevzdala noènímu hlídaèi. Kdy¾ jsem vy¹la ven, koukám, ¾e Jirka odjí¾dí! Rozebìhla jsem se za ním. Jel pomalu. Stra¹nì mne to na¹tvalo. Pomyslela jsem si, ¾e tak hloupé ¾erty nejsou mému mu¾i vùbec vlastní. Bì¾ím dál a s úlevou zji¹»uji, ¾e auto zpomaluje. Právì mi hlavou letìl plán, jak se man¾elovi pomstím, kdy¾ tu na¹e postar¹í fordka prudce zastavila, dveøe u øidièe se rozlétly a z vozu vypadlo Jirkovo bezvládné tìlo. Ne celé. Spodní polovina zùstala ve voze, na asfaltu le¾ela jen rozbitá hlava, hrudník napnutý do oblouku.

Vykøikla jsem a køièela dál. Pokou¹ela jsem se Jirku dostat zpátky do auta, ale ne¹lo to. Pomohl mi a¾ hlídaè z blízkého objektu. Pøibìhl na mùj køik, øíkal, ¾e vidìl, jak auto zabrzdilo a ze dveøí vypadl jeho øidiè. Jinak nikde nikdo. Spoleènì jsme vtáhli bezvládného Jirku do na¹eho auta, sedla jsem za volant a vyrazila do nepøíli¹ vzdálené nemocnice. Byla jsem u toho, kdy¾ ho svlékli a v¹imla si rudého otisku obrovské dlanì. Sahala od jeho krku pøes pùl zad a èísi obrovské prsty zanechaly otisk i na jeho pravé ruce. Podivné na tom bylo, ¾e obrys obøí dlanì ráno z jeho tìla zmizel. Lékaøi jen krèili rameny. Ránu po silném úderu Jirkovi ale na hlavì za¹ili a po nìkolika dal¹ích vy¹etøeních konstatovali, ¾e je v poøádku, má jen slabý otøes mozku. A¾ doma jsme si øekli, jak pùlnoèní pøíhodu vidìl ka¾dý z nás. Nechápali jsme a nechápeme dodnes, co a také proè se vlastnì stalo. Kdo nebo co byl mùj dvojník a proè Jirku málem zabil? Nic nenapovìdìl ani mobil. Ten zmizel. Loupe¾ jsme vylouèili. Kromì nás dvou a mého pomocníka na místì toti¾ nikdo nebyl. Navíc vedle mobilu le¾ela obálka s dvìma sty tisíci korunami, záloha na nový vùz. Ta zùstala netknutá. Záhada!“