Zastavil jsem a motor nevypínal. Ten stín se promìnil v èernou, zmoklou postavu. Stála pøed spu¹tìnou závorou, obrácená ke mnì zády. V èerné bundì s kapucí, èerných d¾ínách, teniskách té¾e barvy, pøes pravé rameno mìla, zdá se, rovnì¾ èerný batoh.

Zatroubil jsem. Ta osoba se velmi pomalu otoèila. Koneènì jiná, ne¾ èerná barva! Skoro bílý oblièej zasvítil do de¹tivé tmy. Velkými tmavými oèima se na mne dívalo dìvèe. Moc hezké a smutné.
Vystoupil jsem a promokl jsem skrz naskrz. Nabídl ji svezení. Kývla. V tom mi za zády projel vlak. Ani jsem ho moc nesly¹el, hluk de¹tì byl silnìj¹í.

U¾ za volantem jsem si alespoò otøel oblièej kapesníkem a dívku vedle oslovil a¾ se závory zvedly, èervená svìtla zhasla, já pøejel koleje a pokraèoval v cestì.
„Tak kam to bude?“ zeptal jsem se.
„Domù.“



Nebyla to pøesná adresa, trvalo ale chvíli, ne¾ jsem to té dívce øekl. Cítil jsem, ¾e je jaksi nepøístupná, odta¾itá, a pøitom tak nìjak zranitelná a já se fakt bál tu krátkou a fádní komunikaci mezi námi nìjak pokazit. Proto jsem jen tak ¹pitl: „Viktor. Viktor Brosmann. Teda tak se jmenuji. Jedu do Appomattoxu.“
„Vendy. Vendy Hollinsová. Táta bydlí jen pár mil odsud. Na farmì, kousek od silnice. Øeknu, kdy máte odboèit.“
Pøikývl jsem. A nemluvil dál. Ticho v kabinì poru¹ila ona: „Za chvilku pøijde ta odboèka. Po pravé ruce. Je to jen polní cesta.“
Odboèil jsem a kola vozu za¹ustila po vodou zatopeném ¹tìrku. Dé¹» mezitím ustal. Cesta mne dovedla pøed obytný dùm. Zastavil jsem. Dívka se ale k výstupu nemìla. Jen se na mne podívala a potom nelogicky øekla: „Bì¾te prosím a pozdravujte tátu. ®ije tam sám. Øeknìte mu, ¾e ho mám poøád ráda.“

Ne, nezeptal jsem se ji proè to neudìlá sama. Jako poslu¹ný chlapeèek jsem ¹el ke schodùm. Lucerna nad vchodem se rozsvítila, oprýskané dveøe se otevøely. Na prahu se objevil star¹í mu¾. Opálenou tváø mìl plnou vrásek od sluníèka a pro¾itých let. „Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se.

„Pøivezl jsem vám dceru,“ øekl jsem a ukázal za sebe na své auto. Mu¾ onìmìl. Zíral na mne nechápavì. Pak mu oèi ztvrdly, pokýval hlavou a zeptal se. „Dìláte si ze mne legraci?“
Teï jsem to byl já, kdo netu¹il, co se dìje. Po chvíli jsem ale ze sebe pøeci jen dostal:
„Ta dívka uvnitø øíkala, ¾e tady bydlí, ¾e jste její táta, mám vás pozdravovat a øíct, ¾e vás má poøád ráda!“
„Jaká dívka? Já v té va¹í káøe nikoho nevidím!“



Mìl pravdu. Sedadlo spolujezdce bylo prázdné. Kolem auta bylo prázdno. Dìvèe zmizelo. Nechápal jsem nic. S tím pánem za zády jsem se témìø odpotácel k autu. Bylo pusté. Vlastnì ne. Na zadním sedadle le¾el její batoh. Tak¾e jsem se nezbláznil!
„To je její!“ zvolal jsem a¾ pøíli¹ nahlas.

Na tahu byl ten mu¾. Neèekal jsem, ¾e je tak rychlý. Prudce otevøel dveøe, popadl batoh, jedním trhnutím ho otevøel, prohraboval se vìcmi a pak vytáhl nevelký kus papíru. Byla to fotka. Koukal na ni, pak mi ji podal. „Je to ta dívka?“ zeptal se.
Podíval jsem se na fotografii. Byla na ni ta kráska. Tak jsem jen nìmì pøikývl.
„To je Vendy. Pøed rokem ji na nedalekém pøejezdu srazil vlak,“ ¹pitl a ukázal kamsi dál do tmy. Po tváøí se mu rozkutálely slzy. Skrze nì pak je¹tì dodal: „Tenhle batoh se tehdy nena¹el.“

Mlèeli jsme. Po chvíli mu¾ pøestal plakat. Tváø mu náhle ozdobil úsmìv. Øekl: „Zøejmì se chtìla je¹tì jednou rozlouèit. Díky, ¾e jste to pro nás oba udìlal a vzal ji sem. Závidím vám, ¾e jste ji vidìl. Byla krásná, ¾e?“

Pøisvìdèil jsem.