Dianin man¾el odjel na slu¾ební cestu a tak zalezla do postele, jen co nakrmila tøímìsíèního Davídka. Ten usnul okam¾itì. Do spánku se propadla i Diana. Ale byl to spánek? Dodnes netu¹í. V¹e, co se odehrálo potom, co zavøela oèi, bylo naprosto reálné a i na nejdrobnìj¹í detaily si vzpomíná dodnes. Zvlá¹tní, v¾dy» jiné sny upadnou do zapomnìní vìt¹inou s probuzením.

Cesta vý¹

Sotva usnula, pocítila, ¾e se zaèíná vzná¹et. Pomalu. Zlehka. Potichu. Vùbec se nebála. Divného na tom nebylo nic. Naopak, pøipadalo ji to naprosto pøirozené. Navíc hezké. Stoupala dál. Pootoèila hlavu dolù a vidìla sebe samu a vedle Davídka. Oba spokojenì spali. Na tváøích dokonce náznak úsmìvu.

Byla zase o kousek vý¹. Prakticky pod stropem. „Co bude dál?“ pomyslela si jen s pousmáním. „Snad se nedostanu k sousedùm.“



Zvlá¹tní místo

Ne. K sousedùm o patro vý¹ se nedostala. Místo toho se ocitla v nìjaké zahradì. Veliké zahradì. Slunce, nebe, kvìty, rostliny, stromy. V¹e v tìch nejjasnìj¹ích barvách. Stála na nìjakém chodníèku, vysypaném malièkými bìlostnými kamínky. Kolem panovalo ticho. Snad jen v dálce bylo sly¹et ¹tìbetání ptákù. Klid. Mír. Pohoda. Líbilo se jí tam. Moc. Pøitom nikde ani ¾iváèka. Vykroèila po cestièce. Nebylo èeho se bát.

Najednou ji cosi, èi nìkdo, lehce uchopil za ruku. Podívala se, co ji dr¾í. Ruka ve snìhobílé rukavici. Vlastnì jen její èást. Vidìla jen kousek pøedloktí. Dál u¾ bylo oslnivé svìtlo. Jen o malinko záøivìj¹í byl ten nadpozemský jas kolem ka¾dého z prstù v rukavici. Divné to bylo, to ano, ale vùbec to nepùsobilo dìsivì. Naopak. Jemný stisk dlanì ji nesmírnì uklidòoval. Proto se nelekla ani hlasu, který pøicházel odnikud a jasnì znìl jen v její hlavì.

„Je ti tady dobøe, líbí se ti tu?“ ptal nì¾nì hlas.
„Ano, moc se mi tu líbí,“ odpovìdìla.

Kráèela dál. Ruku v ruce s neznámým. ©li ti¹e, jen kamínky ¹ustily pod nohama. Potom se pøed nimi objevila monumentální brána. Právì v ten okam¾ik se v hlavì Diany ozval znovu onen hlas. Polo¾il opìt otázku.



„Chtìla bys tady zùstat?“
„ Ano, ráda,“ vyhrkla.

Jen to øekla, u¾ se kousla do rtu. Jak mohla zapomenout na Davídka? On je pøece tam, tady je jen ona. Zpanikaøila. Co by tu bez nìj dìlala? Honem se proto zeptala a tøásl se ji pøitom hlas: „A mù¾u si vzít sebou synka?“

Jsou vìci krásnìj¹í, ne¾ krásné

V tu chvíli Diana pocítila, ¾e ji ta ruka v bílé rukavici pozvolna pou¹tí. V¹e kolem zaèalo jakoby tát, rozplývat se, pozvolna mizet. Najednou zase byla pod stropem a polehouèku klesala dolù. Kdy¾ opìt le¾ela v posteli a podívala se vedle, uvidìla Davídka, jak spokojenì spí. Usmála se. Svìt, který pøed okam¾ikem nav¹tívila, byl krásný. Pøekrásný. Jen¾e to nejkrásnìj¹í spalo kousek vedle ní!

Kdo by nechtìl znát budoucnost. Poøídit si mù¾eme køi¹»álovou koul nebo si obstarat vykládací karty. A pozor nemusí být jenom jedny. Existuje jich toti¾ celá øada – napøíklad Tarotové, Keltské, Cikánské èi andìlské. Více v èlánku ZDE...