Historici a badatelé v tom jasno nemají. Zdá se jen, ¾e tu proti sobì stojí svatováclavský kult a historicky dolo¾ená fakta. Fakta, nikoliv legendy. S tìmi to je toti¾ obtí¾né. Vznikají a hlavnì se vykládají úèelovì. Tak, jak se v té které dobì hodí.

Víme, ¾e nevíme

V¹ak zpìt k tomu co o Václavovi víme. Zajímavé, ¾e na rozdíl od pøesného data tragického skonu kní¾ete, se dodnes neví nejen kde, ale pøedev¹ím kdy se narodil. V¹eobecnì se soudí, ¾e to bylo v roce 907.

Nikdo také netu¹í, kdy usedl na kní¾ecí stolec. Dost mo¾ná, ¾e a¾ v osmnácti, by» o ètyøi roky døíve skonal jeho otec Vratislav I. a jako regent vládla kní¾ectví Václavova matka Drahomíra. Jsme-li u ní, pak i tady není zcela jasné, ¾e byla jeho skuteènou matkou. Dolo¾eno je toti¾ jen to, ¾e povila Boleslava, Václavova o osm let mlad¹ího bratra, strùjce Václavovy pozdìj¹í vra¾dy.

Dohady panují i o tom, zda byl kní¾e Václav ¾enatý a zda mìl dìti. Existují tvrzení, ¾e v man¾elství byl, dokonce mìl syna Zbraslava, ale proto¾e se to pro pozdìj¹í profil svìtce nehodilo, byla tato skuteènost zapomenuta a pøi¹lo se s legendou, ¾e se ¾enou ¾il jako bratr se sestrou.


Dal¹í legendy, dal¹í neznámé

Podlo¾ené není ani tvrzení, ¾e byl Václav vzdìlaný a umìl èíst a psát. O jeho výchovu se a¾ do jeho ètrnáctin starala babièka Ludmila, pozdìji rovnì¾ svatoøeèená, k ruce mìla mít i latinské a slovanské knìze. Pokud tomu tak skuteènì bylo, musel být v té dobì mezi evropskými panovníky bílou vránou, chlubit se takového rodu vzdìlaností prakticky nikdo nemohl.

U¾ docela z øí¹e fantazie, anebo úèelovì køes»ansky smy¹lené legendy spojují bájného kní¾ete se zázraky. Tøeba s tím, jeho¾ bezprostøedním svìdkem mìl být kouøimský kní¾e na bitevním poli, kde se srazila jeho dru¾ina s tou Václavovou. Pøemyslovci se mìl vzdát, kdy¾ nad jeho hlavou spatøil køí¾ a dva andìly. Stejné vidìní mìl mít i saský panovník Jindøich Ptáèník. O zázracích po jeho smrti je zbyteèné mluvit. Jejich zaznamenání bylo nutné, aby byl Václav svatoøeèen.

Smrt pro národní blaho

Základním pøedpokladem pro nìèí svatoøeèení v té dobì byla ov¹em muèednická smrt. Jak u¾ víme, té se kní¾e Václav doèkal 28. záøí 935. Co a jak se u zavøených kostelních dveøí onoho rána ve Staré Boleslavi doopravdy odehrálo, zùstane nadále skryto závojem èasu. Dohadovat se snad mù¾eme jen o motivech Boleslavova jednání. Pøipomeòme si jen, ¾e Václavovi bylo v té dobì osmadvacet a na kní¾ecím stolci byl u¾ minimálnì deset let. Boleslav byl teprve dvacetiletý. Ka¾dý ale se svými vìrnými vyznával jiný pohled na svìt a postavení pøemyslovského kní¾ectví v nìm. Dne¹ní øeèí mìli Václav i Boleslav jiné priority a pøedstavy jak jich dosáhnout. Týkalo se to domácí i zahranièní politiky. Spor mlad¹í z bratrù vyøe¹il zpùsobem v tom èase opravdu dosti bì¾ným.


Zbývá tedy jen otázka, kdo z nich to pro na¹i státnost udìlal víc. Václav se jednoznaènì zaslou¾il o vítìzné ta¾ení køes»anství èeskými zemìmi, av¹ak po prohrané bitvì se vítìznému saskému panovníkovi zavázal odvádìt za celé Èechy, které v té dobì mimochodem neovládal, odvádìt potupnou a nijak malou daò za mír. Územnì ale pøemyslovské dr¾avy neroz¹íøil, svoji mocenskou domácí pøevahu uplatòoval spí¹e diplomatickými cestami.

Naproti tomu Boleslav, který se stal kní¾etem po Václavovì vra¾dì, byl mu¾ èinu. Byl to on, kdo èeskou zemi dostal pod jednotnou vládu, politicky i ekonomicky ji povznesl a byl skuteèným zakladatelem na¹í státnosti. Vládl energicky, pøísnì a pøedev¹ím chytøe. Nìjak se zapomíná, ¾e právì Boleslav stál u zrodu Václavova kultu. Byl to pragmatický poèin. K presti¾i èeského kní¾ectví potøeboval, aby v Praze sídlilo vlastní biskupství. A vìdìl, ¾e svatoøeèením Václava toho dosáhne snáze.

Tak¾e nám zbývá u¾ jen ten bájný Blaník. Povìst praví, ¾e a¾ bude zemi nejhùø, vyjede z nìj èeské vojsko v èele se svatým Václavem a zemi zachrání. S ohledem na dolo¾ená historická fakta nevím, zda by pro na¹e blaho nebylo lep¹í, kdyby v èele toho vojska stanul Boleslav. Kdy¾ pro nic jiného, tak proto, ¾e Boleslavova armáda èítala pøes tisíc bojovníkù, zatímco Václav se mohl opøít stì¾í o pár desítek dru¾iníkù.

Pohádky se ale nemají kazit. Zvlá¹tì jsou-li pìkné. A ta o na¹em hlavním národním patronovi taková je. Zamyslete se nad tím. Tøeba zrovna dnes!