Co se skrývá za Deja-vu?

Deja-vu je, jak u¾ bylo zmínìno urèitý niterný pocit, ¾e jsme danou situaci, která právì probíhá, ji¾ jednou za¾ili. Ov¹em pozor, nemusí jít jenom o situaci, mù¾e jít také o èlovìka, u kterého máme neodbytný pocit, ¾e ho ji¾ dávno známe, stejnì jako tøeba o urèité místo, u kterého bychom pøísahali, ¾e u¾ jste tam nìkdy museli být.

Tento pocit je charakteristický tím, ¾e je vìt¹inou doprovázen i jistým neklidem, proto¾e na¹e logika nám napovídá, ¾e to urèitì není mo¾né, zatímco pocit deja-vu ale sílí. Nìkteøí lidí pøitom popisují, ¾e jde jejich pamì» je¹tì dál a dovedou si vybavit tøeba, co se skrývá za rohem urèitého domu, který je jim povìdomý, nebo pøedjímají dal¹í události.


V¹e, co tu je, u¾ tu (ne) jednou bylo

Vzhledem k tomu, ¾e pocit deja-vu u¾ je bezmála fenoménem, tak není divu, ¾e u¾ se jím zabývali i rùzní vìdci. Povìt¹inou na¹li seriózní vysvìtlení, ¾e na¹e pamì» má schopnosti fixovat podvìdomì rùzné vjemy a stejnì tak si je spontánnì vybavovat, ¾e podoba míst, lidí i dìjù mù¾e být dána nìkolika shodnými znaky, které známé z jiných míst èi situací, nìkdy dokonce klidnì z filmové podoby.

Rozdílem od bì¾né vzpomínky je ale to, ¾e se jedná o velmi intenzivní pocit, jakési vytr¾ení z bì¾né reality, které po urèitou dobu nabírá na síle a pak pozvolna vyprchává, a pøesto¾e jsou dotyèní schopni si potom vybavit, jak se cítili, jedná se ji¾ jenom o vzpomínku. Autentický pocit toti¾ pøichází neèekanì a není mo¾né ho navodit jako tøeba pocity radosti, smutku a podobnì.


Existují proto teorie pracující s tím, ¾e ná¹ ¾ivot ne¾ijeme poprvé, a ¾e to, co pro¾íváme, u¾ jsme mohli za¾ít jednou, popøípadì dokonce vícekrát. Tomu nahrávají ti, kteøí pøi pocitu deja-vu nejenom za¾ívají silné okam¾iky, ¾e se cosi opakuje, ale jsou schopni si uvìdomit, ¾e tento neklid ji¾ jednou té¾ pro¾ili a nìkdy je tato zneklidòující smyèka vtahuje je¹tì dál, proto¾e i toto poznání ji¾ jednou pro¾ívali.

Èas, který neexistuje

Èasu se vìnují od nepamìti filozofové, èasu se spílá, èas bì¾í moc rychle nebo zase pøíli¹ pomalu. A pøesto, co je to vlastnì èas? Mohli bychom øíci, ¾e rafièka hodinek, která se pohybuje kupøedu a mìøí den. Den, jeho¾ délka je dána rychlostí otáèek na¹í planety kolem své osy. Ov¹em samotné otáèení zemì kolem dokola je¹tì nezakládá pojem èasu.

Není proto divu, ¾e existují teorie, ¾e èas jako takový vlastnì neexistuje. ®e existuje jen pøítomný okam¾ik, pøípadnì minulé a budoucí teï, které se v¹ak odehrává jen v na¹í mysli. Potenciálnì je tak mo¾né, ¾e ¾ijeme i v jakési èasové smyèce, kdy si pøi pøevtìlování nevolíme docela jiný ¾ivot, ale mù¾eme mít tendenci opakovat vlastní. Z toho by také mohlo pramenit ono zneklidnìní, proto¾e podvìdomí napovídá, ¾e to, ¾e cosi pro¾íváme znovu, znamená, ¾e to pùvodnì neskonèilo dobøe.


Záhadná mysl a alternativní roviny

Vysvìtlení fenoménu deja-vu existuje celá dal¹í øada a nìkteré z nich se pomìrnì dobøe doplòují. Napøíklad teorie o alternativních rovinách si pohrávají s my¹lenkou, ¾e zároveò mù¾e vedle sebe existovat nìkolik realit, v rùzných èasových okam¾icích, které se navíc mohou rùznì prolínat.

To, ¾e v na¹í mysli nejsou jenom vzpomínky na minulost, ale i jakési záhadné vzpomínky na budoucnost, ostatnì pomìrnì zajímavým zpùsobem potvrzují rùzní vì¹tci, kteøí ve své mysli vidí vìci budoucí zpùsobem, jako kdyby ji¾ nastaly. Stejné je to ale tøeba s umìlci, není mo¾né nezmínit napøíklad povìstného Juliuse Verna, který ve svých dílech zachytil nìkteré vìci budoucí natolik vìrnì, ¾e to rozhodnì vede k oprávnìnosti úvah o záhadnosti lidské mysli.