Báseò na lavici

Ve staré uèebnì chemie na gymnáziu Sladkovského námìstí jsou lavice uspoøádané stupòovitì. Jsou staré, zelenì natøené, se zaoblenými hranami. Pamatují Masaryka. Na jedné z nich, vpravo vedle ulièky, je vyrytá báseò:

Benátky, i v noci se mi zdají.
Jejich noèní ticho v sobì divný smutek tají.
Hlavu ve slunci, nohy v bahnì zakleté.
O pomoc volají, Benátky mé...

Tu báseò jsem tam vyryla já bìhem hodin nad tabulkou prvkù a valencemi kyselin. Necítila jsem se chemikem, ale básníkem. Nejlépe prokletým básníkem, a tak jsem psala patøiènì dekadentnì. K mému údivu se pod dlouhou a ponurou básní jednou objevila odpovìï: Pí¹e¹ tak krásnì, ráda bych tì poznala!



Vyznání

Výbornì, mám publikum, jemu¾ se moje tvorba líbí! Zùstala jsem tajemným básníkem a pilnì ryla do lavice dal¹í a dal¹í básnì. Pak jednou pøi¹lo vá¹nivé vyznání lásky: Jsi jediný mu¾, kterého miluji a budu milovat nav¾dy, má¹ romantickou du¹i, a pøitom jsi opravdový chlap! Jaké má¹ èíslo ¹kolní skøíòky, chci ti tam dát dopis!

Co teï? Podle skøíòky pozná, ¾e jejím idolem je brýlatá ¹prtka! Pøece nezdrtím tu ubohou dívku odhalením své toto¾nosti? Hanbou by se chudák propadla. Oslovila jsem spolu¾áka, který by mohl odpovídat pøedstavì prokletého básníka: vysoký, tmavooký, divokého vzhledu. Byl pro milostný komplot. V jeho skøíòce se hned nazítøí ocitl ten nejkrásnìj¹í milostný dopis, který jsem èetla velmi rozechvìle. Moje básnická exhibice za¹la pøíli¹ daleko. Tohle u¾ není legrace, hrát si s nìèími city!

Fale¹ná identita

Spolu¾ák brzy zpozoroval hezkou nenápadnou dívku, která jeho skøíòku a jeho samého po oèku pozoruje. Nejdøív se tím bavil, ale líbila se mu èím dál víc a poté zaèal na ¹kolních chodbách pozorovat také on ji.


Jednou se mi svìøil celý smutný: „Pozval bych ji na rande, ale pak by prasklo, ¾e neumím psát básnì! Byl by to prù¹vih!“
„Nauè se nìjakého ©rámka a nìco jí zarecituj,“ poradila jsem mu.
®i¾kovský Riegrák byl brzy svìdkem té nejromantiètìj¹í schùzky. Dr¾ení za ruce, sezení pod rozkvetlou jabloní, bu¹ící srdce a ©rámkovy ver¹e. Pak pøi¹la otázka: „Proè mi nenapí¹e¹ zase nìjakou báseò?“

Zrození básníka

Spolu¾ák pøi¹el za mnou s prosíkem. A podvod pokraèoval. V¹echny moje láskyplné city, které jsem cítila ve svých platonických láskách, jsem vtìlila do dal¹ích ver¹ù. A s rostoucí láskou té dívky rostly i moje výèitky svìdomí. „Musíme se pøiznat!“ nutila jsem spolu¾áka. Odmítal, bál se, ¾e pro dívku ztratí pøita¾livost. Výèitky mì tí¾ily tolik, ¾e jsem u¾ nemohla spát. Vyhledala jsem ji a pøiznala pravdu. Bylo to hor¹í, ne¾ jsem èekala. Otoèila se na patì a beze slova ode¹la. Následující týden nepøi¹la do ¹koly. A pak byly prázdniny. Spolu¾ák se trápil, obcházel dívèin dùm, telefonoval, ale zapírala se a nechtìla ho vidìt. Pak to pøi¹lo! Zaèal psát. Neumìle, ale ver¹e byly ryzí. Popsal nìkolik se¹itù, lep¹il se. Posílal básnì po¹tou, strkal je pod dveøe, házel je zmuchlané do kulièky otevøeným oknem.

Povedlo se. Jsou spolu u¾ dvacet let a on vydal nìkolik básnických sbírek. A já jsem Cyrano v sukních, který za to v¹echno mù¾e.

Jak okouzlit na prvním rande svùj protìj¹ek a získat jistotu, ¾e to první schùzkou neskonèí? Zásada je nic nezanedbat a pøitom být sám sebou. Více v èlánku: První rande cestou ke ¹tìstí