Zkamenìlá svatba

U Malhostovic na Ti¹novsku posílají v¹echny turisty, a» se podívají na Zkamenìlou svatbu. Turisté se fotí na skále pøipomínající vítìzný oblouk, dìlají si tu pikniky a na selfiích objímají skalky, které by snad mohly být lidskými postavami.

Jen místní sem zavítají v noci. Milenci, ovínìní náv¹tìvníci zábav a romantici. Kdy¾ si lehli na skálu a zadívali se do nebe, sly¹eli zvuk koòských kopyt, cinkání sklenic a svatební písnì. Podle povìsti zde nechal ¾enich zastavit po svatebním obøadu cestou na hostinu. V dobì, kdy zvonilo poledne a v¹ichni vìøící se modlili Andìl pánì, veselá spoleènost pila a zpívala. Za trest prý zkamenìli a na hostinu nikdy nedorazili. Vypráví se také, ¾e svatbu proklela samodruhá dívka, kterou ¾enich uvedl do hanby a pak si vzal jinou.


Ponurý Velký kámen

U malé vesnièky Pohoøí na Nepomucku je skála Velký kámen.

Skrytá v temném hustém lese starých dubù a bukù skrývá celé vìky své tajemství. Prý je tam skrytý poklad z dob, kdy krajem táhli husiti a ¹lechta se bála o své poklady. Kolem Velkého kamene navíc stra¹í. Kdo jde v noci kolem, v¾dy sejde z cesty a zabloudí. A v¾dy sly¹í praskání, jak ho nìkdo hustým lesem sleduje. Lesní cesta kolem skály je stále dost u¾ívaná, chodí se po ní z letního kina.

Dne¹ní náctiletí, jejich tátové i dìdové, ka¾dý v noci u Velkého Kamene zabloudil. Popisují to v¹ichni stejnì: Udìláte krok z cesty, pak krok zpìt – a cesta u¾ tam není. Kolem se ozývá nejen praskání, ale i podivné huèení. Èekání na rozbøesk mezi kameny a trním bývá dlouhé. Na Velkém kameni jsou vytesané schody – nahrubo a nepravidelnì. Bývalo tu obìtní místo v dobì, kdy zde bylo hradi¹tì chamské kultury. Ta zùstává dodnes tajemná i pro archeology. Nezanechala, na rozdíl od jiných, ani pohøebi¹tì. Kdy¾ na plo¹inì Velkého kamene zadupete, dunìní se rozléhá celým lesem. Je jasné, ¾e je v nìm velká dutina. Skrývá snad bájný poklad?


Had hospodáø

V ji¾ních Èechách se hodnì vypráví o hadu hospodáøi. Provázel domácnost, kamkoliv se stìhovala a mohl zpùsobit úrodu a hojný chov dobytka – nebo také opak. Prý vylézal v noci a hledal svou obìtinu – misku mléka. Na hlavì míval zlatou korunku. Kdo mu ji ukradl, byl v povìstech bez výjimky znièen, suchem, neúrodou, dluhy a nemocí. Komu v¹ak had daroval korunku sám, byl oblíben v¹emi, vyzdvi¾en na spoleèenský vrchol a mìl v¹eho dostatek.

Existují farmy, kde i dnes odlijí pøi dojení mléko do misky, kterou nechávají stát v chlévì. Ráno je mléko vypité do poslední kapky. Jeden z farmáøù se prý ¹el v noci podívat, kdo mléko pije. Mezi dveømi na nìho padla tíseò, zatoèila se mu hlava a na oèi sedla mlha. Sly¹el jen jakýsi svist a vidìl skrz mlhu plazivý pohyb. Víckrát v noci do chléva ne¹el, ale misku s mlékem dává dennì na stejné místo. Daøí se mu velmi dobøe.

U¾ sice nemáme mezi sebou Bo¾enu Nìmcovou, aby zapisovala lidové báchorky, ale pøi tro¹e snahy zjistíte, ¾e se stále tradují a leckdy mají vìcný základ. Pokud byste si je chtìli ovìøit, máte mo¾nost. Pøejeme vám hodnì odvahy.