Nebojte se, nejde o pøedná¹ku

Ale pøece jen, musíme si øíci nìco o Jungovi, který umìl rozkódovat sny jako tajnou ¹ifru vesmíru. Carl Gustav Jung svým ¾ivotem poctivì spojil 19. a 20. století. Byl souèasníkem na¹ich babièek a matek a také mnohých z nás, ¾il toti¾ od roku 1875 do roku 1961. Celým svým ¾ivotem i dílem je v¹ak osobností nadèasovou. Dne¹ní psychologie z nìj stále èerpá, ba dokonce, hloupouèká, teprve se uèí nìkteré jeho teorie chápat. Jung objevil, ¾e to, co se dìje v na¹ich snech, a to co øíkají mnohá nábo¾enská uèení, to v¹e má jeden zdroj. Ten je obsa¾en v podvìdomí – Jung tomu øíkal nevìdomí – ka¾dého z nás. Ale nejen to! Kromì individuálního prazdroje ka¾dého „já“ existuje také kolektivní nevìdomí, jakési spoleèné jezero nebo moøe pratouhy, pralásky, prastrachu a pravzorù, které v sobì má ka¾dá bytost. A tyto prapojmy a prapocity jsou v nás v¹ech spojené, proto¾e vyvìrají z jediného zdroje. O tom, co je tím zdrojem, se vedly po celé dìjiny v lep¹ím pøípadì diskuse, v tom hor¹ím války. Mù¾ete mu øíkat vesmír nebo Bùh. Jemu je to jedno.


Sny jako klíè

Klíèem k tomu, co v ¾ivotì dìláme dobøe i ¹patnì, co nemù¾eme ovládnout, naplánovat, co je silnìj¹í ne¾ my, co tvoøí na¹i osobnost, a» chceme nebo ne, jsou sny. Jestli chceme pochopit sebe a druhé, je nutné se sny pracovat. Není moudré je ignorovat jako nìco mimodìèného, co je rozmarem spící du¹e. Naopak! Právì tehdy, kdy¾ na¹e racionální mysl usne a o nièem nemù¾e rozhodovat, nahlédne na¹e já nejen do horní oschlé vrstvy záhonu na¹í povahy, ale do toho, co je vespod. Jaká dosud nevzklíèená semena, jaké podhoubí, jaké koøeny, jaký kompost, jaké podlo¾í. To, co ze sebe vnímáme, je jako ¹pièka ledové kry, na kterou narazil Titanic. Ta opravdová obøí kra se nacházela pod vodou. Nebyla vidìt. Pokud nechceme narazit na fale¹né pøedstavy o sobì, pojïme se koneènì poznat.

Archetypy

Cítíte se nìkdy bojovnicí, jindy strá¾kyní rodinného krbu, nebo obìtí okolností a jindy, pod hvìzdným nebem, souèástí vesmíru? Jste to v¹echno. Máme v sobì pravzory, bájné bytosti. Ka¾dý z nás je Bivoj, Libu¹e, král Artu¹ i Merlin. Neøe¹me teï, jestli tyto archetypy vznikly a¾ s èlovìkem nebo døív (to je slovo do pranice, ale my se prát nechceme)! Dùle¾ité je, ¾e je Jung na¹el, vidìl, popsal a byl s nimi v kontaktu. To mù¾e udìlat ka¾dý. Jen odvahu! Pro tuto chvíli mù¾eme být Odysseem, který cestuje oceánem své du¹e.


Zdivoèelý kocour

Pamatujme si zásadu: V¹e, o èem se mi zdá, jsem já! A» u¾ jde o bytost nebo symbol jako tøeba vypadnutný zub. A s tímto vìdomím pohleïme na sen, který nám napsala jedna ètenáøka: „Ve snu jsem bydlela na pavlaèi, ale byl to vlastnì most, na kterém stál dùm. Pozvala jsem k sobì jednu známou, ale pøi odemykání koukám, ¾e u mì doma se rozpoutalo peklo! Kocour zdivoèel, skákal po stropì a po zdech a øval. „Uteè, on je nebezpeèný,“ varovala jsem kamarádku a sama jsem ve¹la s pocitem viny dovnitø. Do¹lo mi, ¾e jsem zapomnìla, ¾e mám doma zvíøe, a nìkolik dnù jsem vùbec nepøi¹la a nenakrmila ho! Chytila jsem kocoura a hladila ho, ale on byl hlady ¹ílený a rval se se mnou natolik, ¾e jsem vystrèila ruku z okna a hodila ho do proudu øeky. Pak jsem den a noc plakala, jak mi to bylo líto. V tom smutku sly¹ím dupavé kroky, spí¹e skoky po schodech. „To je on!“ napadlo mì. „Jde si to se mnou vyøídit!“ Dveøe se rozrazily a byl to on, nemìl v¹ak podobu kocoura, ale mu¾e. Pøesto jsem poznala jeho oblièej, jeho mr¹tnost. Vùbec nezpomalil, dobìhl ke mnì a popadl mì do náruèe. Vìdìla jsem, ¾e pro¹el smrtí a promìnil se. Pocítila jsem pøíliv lásky. Zaplavil mì ¹»astný pocit, ¾e jsem koneènì doma.“

Podívejme se snu na zoubek po jungovsku. Je to samý archetyp: Dùm je du¹e snícího. Stojí na øece. Øeka je èistý, proudící cit, kterým se snící nechává mo¾ná a¾ pøíli¹ uná¹et. Nemá pod nohama, tedy pod domem, pevnou zem, jen most a proud. Tomu odpovídá i dal¹í dìj. Kamarádku, tj. konvenèní vztahy, posílá pryè. Vchází, tedy riskuje. Kocour je naprosto zdivoèelá èást jejího já. Tato èást zdivoèela, proto¾e nedostávala „najíst“, a to nejen stravu, ale ani blízkost, je to prostì divoká èást osobnosti, která je potlaèena a nedostává se jí pozornosti. Je zde pocit velké viny, a pokud jej pochopíme správnì, je to vina k sobì samé, proto¾e snící ¾ena ne¾ije tak, jak by chtìla, ale potlaèuje svou pøirozenost a sna¾í se vyhovìt okolí. Svoje divoké já, které naprosto ze¹ílelo nedostatkem, je¹tì ke v¹emu hodí z okna do øeky. Pocit viny tím graduje. Jung by øekl, ¾e toto divoké já potlaèila natolik, ¾e jej chtìla zabít. Není v¹ak mo¾né umrtvit èást své osobnosti, ta se jen propadne hloubìji do nevìdomí, a odtud pùsobí je¹tì silnìji. Kocour nemù¾e opustit svou paní. Vrací se v podobì mu¾e, který se nìjak pøerodil. Obejme svou paní, to jest „vìdomé já“ a splývají v jedno. Dochází ke smíøení. Je to jednoznaènì terapeutický sen, v nìm¾ se dostalo do vìdomí to, co bylo dosud zakopáno v nevìdomí. Snící ¾ena si od té doby uvìdomila, kým je, dovolila sama sobì chovat se nekonformnì ve vztazích a zmìnila práci. Do¹lo ke smíru v nitru této bytosti.

První díl CESTOU SNÙ naleznete ZDE!