Malý rodinný výlet do Salzburgu a okolí se vydaøil. Byli jsme u¾ na cestì zpìt, kdy¾ man¾elka, která si znaènou èást cesty hrála s novým iPadem, co dostala ode mne k narozeninám, náhle zvolala, ¾e kdy¾ to vezmu za Dvoøi¹tìm doleva, dostanu se po pár minutách jízdy do Ro¾mberka nad Vltavou. „Je tam státní hrad, na kterém jsme je¹tì nebyli,“ sdìlila a diskutovat nebylo o èem. V místì bývalé celnice jsem nastavil navigaci ve voze. Po pár metrech, za ostrou levou, jsem z mezinárodní trojky odboèil na sto tøicet dvojku a pochválil ¾enu, ¾e s tím zatoèením vlevo mìla pravdu. Silnièka druhé tøídy byla prakticky pustá, asfalt ¹ustil pod koly, kilometry ráznì ubíhaly a tak mi starost dìlal jen neuvìøitelnì èerný mrak, který se pøihnal z rakouské strany a sliboval liják.

Navigace naøídila: Zatoè!

Spadly první velké kapky, kdy¾ hlas z navigace oznámil: „Po sto metrech odboète doprava.“ Automaticky jsem poslechl a v zaèínajícím de¹ti jsem se podivil, proè ¾e mám opustit solidní asfaltku a pokraèovat po nìjaké zaprá¹ené trojce. Man¾elka protestovala, bránil jsem se, ¾e navigaci mám nastavenou na nejkrat¹í cestu a ¾e tohle bude asi zkratka.

Bouøe

Za chvíli jsme ale mìli jiné starosti. Den se zmìnil v noc, hustý dé¹» pøestaly stìraèe stíhat, zaprá¹ený asfalt se rychle zmìnil v potok, reflektory daleko nevidìly. Zastavil jsem. Pokraèovat po neznámé silnièce by byla sebevra¾da. Zùstali jsme v autì mlèky sedìt, ale o tichu nemohla být øeè.



Dé¹» huèel jako vodopád, brzy se pøidal ohlu¹ující rachot ledových krup, co bubnovaly na støechu a já se v duchu zaèal modlit, a» èelní sklo vydr¾í. Vydr¾elo. Nálet krup ustal. Dé¹» zeslábl. Potok, ve který se zmìnila silnice, se také u¾ nezdál tak divoký a hluboký. Zato tmu ozáøil blesk. Rychle se pøidal druhý. Statnému smrku, do kterého udeøil, ustøelil skoro celou horní polovinu. S rachotem dal¹ího hromu se zøítila k zemi. Museli jsme pryè. A rychle.

©lápl jsem na plyn a jel co okolnosti dovolily. „Hele, nìjaký statek,“ ukázala ¾ena do øídnoucí tmy, kamsi po mé levici. Vedla k nìmu jakási úvozová cesta, v de¹ti ne nepodobná horskému potoku a já pokraèoval dál. Náhle a naprosto neèekanì se rozjasnilo. Pøestalo pr¹et a my vjeli na velikou mýtinu. Pøed námi se objevilo pár stavení. Mrkl jsem na navigaci. Nepracovala, mlèely i mobily.

Kde to jsme?

Zastavil jsem a s ¾enou nevìøícnì zíral na obrázek pøed sebou. Osada, èi malá vesnice, se koupala ve slunci. Po nìjakém de¹ti, nato¾ prùtr¾i mraèen ¾ádná stopa. Jen prach hnal mírný vítr naprosto pustou silnicí mezi domy. Nikde ani ¾iváèka. ®ádný pes, ani koèka, slípka, èi cokoliv ¾ivého. Neuvìøitelný obrázek. Náhle nám probìhl mráz po zádech. V dálce, vedle velkého stavení s prastarou lípou, se objevila ¾enská postava. Obleèena byla tak nìjak staromódnì, na hlavì ¹átek. Kráèela nám vstøíc. ©iroko daleko kromì ní nikdo. Nevím proè, ale vystoupil jsem z auta a ¹el jí naproti. Zastavili jsme se tak tøi, ètyøi kroky od sebe.



„Dobrý den! Prosím, kde to jsme?“
„Guten Tag! Fy v Bamberg, po fa¹em Babi.“
Byl jsem na rozpacích. Pøece jsme se nemohli nìjak vrátit do Rakouska? Pøesto jsem se zeptal nìmecky: „Ich bin in der Tschechischen Republik, richtig?“
„Natürlich, Sie sind in der Böhmen,“ odpovìdìla a já si oddechl, ¾e jsem v neznámém pohranièí nìjakým zázrakem nezabloudil na druhou stranu èáry.
Vzpomnìl jsem si, ¾e míøíme do Ro¾mberku nad Vltavou a zeptal se jí na cestu: „Der Weg zu Ro¾mberg über Moldau?“

Neodpovìdìla. Jen zvedla ruku a ukázala smìr, odkud jsme pøijeli. Podìkoval jsem, vrátil se do vozu, otoèil auto a ují¾dìl tam, odkud jsme pøijeli. Kdy¾ jsem se podíval do zpìtného zrcátka, neznámá tam u¾ nebyla...

Dostali jsme se pod stromy, ze kterých je¹tì kapalo, ale bylo u¾ po bouøce. Mobily a dokonce i navigace zaèaly znovu fungovat a my se rychle vrátili na sto ¹edesát trojku a ani ne po ètvrthodinì byli u hledaného hradu.

Prázdná mapa

K tomu, èeho jsme byli svìdky, jsme se u¾ nevraceli. A¾ pozdìji doma. Sedl jsem k poèítaèi a na nìkolika mapách marnì hledal tu vesnièku. ®ádná Babí nikde nebyla. Zadal jsem název obce do Googlu. Trefa! Dozvìdìl jsem se, ¾e to sídlo skuteènì existovalo. První zmínka o nìm dokonce pocházela u¾ z roku 1262. Naposledy je zmiòována po válce, v roce 1946. Po odsunu Nìmcù nebylo Babí pro znaènou vzdálenost od civilizace znovu osídleno a obec zanikla. Zùstala po ní jen zøícenina jednoho statku a pak ta lípa. Je ji pøes 550 let a je vyhlá¹ena památným stromem.

Man¾elce jsem to ale ani neøekl. Nevìøila by. A já to vysvìtlit neumím ani sobì.

Náhodou bývá oznaèován jev, který si nedoká¾eme vysvìtlit. Necháváme na vás, abyste sami posoudili, jak je to s pøíhodami, které vám nabízíme - více ZDE...