Nebydlíme spolu. Dokonce ani v jednom mìstì. On zùstal v domì po rodièích, já se za mu¾em odstìhovala do velkomìsta. Vídáme se tak dvakrát do roka. Pøesto, èi právì proto, se na na¹e setkání v¾dycky tì¹ím. Zvlá¹» v létì, kdy¾ si vezmu týden dovolené a jen sama bez rodiny vyrazím za bráchou. Po rozvodu ¾ije sám, jediná dcera zmizela kamsi na stá¾ do zahranièí. Tak¾e týden v rodném domì máme jen pro sebe. Ale ne poøád to je idylka. Robo má pocit, ¾e jako star¹í má právo mi poøád mluvit do ¾ivota. Dìlal to ostatnì u¾ od dìtství. V pubertì se mu nelíbilo jakou hudbu poslouchám, jak se oblékám, s jakými kluky chodím. Mého budoucího man¾ela znectil tak, ¾e jsem se za nìj málem nevdala. Ale i pozdìji mi mluvil do výchovy mých synù a ze v¹eho nejvíc ho vytáèelo, ¾e pøes jeho protesty nadále kouøím. Ten den jsme se pohádali právì kvùli tomu kouøení. Sotva jsem si zapálila, citoval zase nìco z nìjakých èerstvì vyètených statistik. Jako kdybych to sama nevìdìla! Na hádku jsem nemìla náladu, mávla jsem proto jen rukou, Roba nechala v obýváku a sama se schovala ve staré besídce na na¹í velké zahradì.



Ve stínu jsem si parádnì hovìla. Vzduch, tedy a¾ na ty moje cigarety, nádhernì vonìl, ptáèci zpívali, jen soused zøejmì nìco kutil. Za plotem se ozývaly údery snad kladiva nebo sekery. Na Roba jsem se ani nezlobila. Je u¾ takový. Rychle ale vychladne, zvlá¹», kdy¾ chvilku sama hraji ura¾enou. „Svá»o! Svá»o!“ ozvalo se náhle z domu.
„Co chce?“ pomyslela jsem si a nereagovala. Chvilku poèkám a potrápím ho je¹tì tro¹ièku.
„Svá»o, copak mne nesly¹í¹?!“
„To si u¾ dovoluje dost,“ øíkám si, proto¾e v tom jeho hlase cítím naléhavost.
„My¹ko, zvedni svùj zadek a vypadni odtamtud! Hned!“ øve na mì Robùv hlas.
„Tak to je u¾ pøíli¹! Køièet na mì nemusí. A vùbec, proè se chová jako hulvát?! Takový pøece není,“ letí mi hlavou, ale jaksi proti své vùli se zvedám a jdu k domu. Brácha mì prostì volá.

Udìlám sotva deset krokù a za sebou sly¹ím divné praskání. Otoèím se a koukám, jak se stará besídka hroutí. Tam, kde jsem sedìla, spadl právì silný trám! Desky, tøísky, høebíky. Kdy¾ se usadil prach, zbyly z besídky jen trosky! Bì¾ím do domu a hledám brá¹ku. Kdyby mne nezavolal, byla bych teï zavalená a pravdìpodobnì nebyla u¾ vùbec!



Jen¾e dùm je prázdný.
„My¹ko, My¹ko, kde jsi?“ sly¹ím najednou Roba odkudsi ze zahrady. Vracím se a vidím, jak brácha zuøivì odhazuje zmì» døeva.
„Jsem tady,“ volám. Narovná se, otoèí, rozebìhne se ke mnì, padáme si do náruèí. „Díky, ¾e jsi na mne volal, nebýt toho, tak...prostì jsi mì zachránil!“

Na bráchovi ale vidím, ¾e nic nechápe. „Já tì ale nevolal,“ poví po chvíli. „Øíkal jsem ti, ¾e jdu k sousedùm pomoci s opravou plotu. Byl jsem tam, kdy¾ jsem usly¹el ten divný zvuk ze zahrady. Na¹el jsem besídku v troskách a stra¹nì se vylekal, ¾e jsi pod nimi!“