Druidové a stromy

Pro Kelty, i pro mnoho starých kultur, byl králem stromù dub. Pod korunou dubu se odehrávaly nejposvátnìj¹í rituály od svateb pøes vítání miminek po louèení s mrtvými. Pùvod slova druid, které oznaèuje keltského knìze, se také od dubu odvozuje. Je slo¾ené ze dvou èástí dru- a -wid. Dru- je dub a -wid je nìco jako vìdoucí, zasvìcený, mudrc. Mystická moudrost druidù tedy prý pocházela právì od bo¾stva dubu. V Øecku nazývali tyto ¹amany dryídai, v Øímì druides, v Irsku druad a ve Walesu derwydd. Pokud vám to pøipomíná indického dervi¹e nebo irskou dryádu, i tam jste dobøe. Slovo nazývající ¹amany stromù má tak prastaré koøeny, ¾e je nedoká¾eme ani vystopovat. Odli¹ný výklad slova druid dává první slabice význam „v¹e“ – èili v¹e-vìdoucí.

Název dubu se roz¹íøil na obecný pojem strom. Dlouhovìké duby stahovaly sílu a vìdìní od bohù, dávaly ji zemi a v¹em, kdo ctí ¾ivot. Dub se svým koøenovým systémem, který je v podstatì zrcadlovým obrazem koruny, podporoval od vìkù posvátnou pøedstavu: co je nahoøe, je i dole. Druidové mìli posvátné háje, které svou klenbou pøipomínaly velechrámy. Keltové pøiná¹eli stromùm dary a obìtiny a zdobili jejich vìtve èervenými stu¾kami. Stromy jim odpovídaly na v¹echny otázky. Umíte si to pøedstavit?


Slované a stromy

Duch víry ve stromy byl u Slovanù stejnì silný. Knìz, který provádìl u stromù nimi rituály, se nazýval ¾rec. Pùvod toho slova se zdá záhadný, ale my vám to tajemství prozradíme: V pùvodní podobì to byl „zøec“, tedy èlovìk, který zøí za oponu tajemství. Smysl je stejný jako u druidù. Jen kvùli tì¾ké výslovnosti se slovo transformovalo. Du¹í stromu byl sjen – stín, nebo také sjena. Magické stromy se nesmìly porazit ani jim ublí¾it, jinak by mohla vymøít viníkova rodina èi celý kmen. Slované vìøili, ¾e po smrti odchází du¹e lidí do rajského stromu, který nazývali Irij. Ptáci jsou tedy posly ze svìta du¹í. Nejvýznamnìj¹í byly u Slovanù duby, které byly zasvìceny bohu Perunovi. Základ slova Per- znamená bu¹it, mlátit, proto¾e do staletých dubù nejèastìji udeøil blesk. Vìøilo se, ¾e duby pøejímají obrovskou sílu, která je do nich Perunem posílána – a mohou ji pøedat i lidem. Svatební obøady a uvádìní dìtí do ¹ir¹í kmenové rodiny se u Slovanù konaly nejèastìji pod lípou, která je dodnes poci»ována jako ¾enský, mateøský strom. Bøíza byla ztìlesnìním panenské bohynì a pozùstatek této víry se dodnes odrá¾í ve stavìní máje nejen na návsích, ale právì i pod okny panny chasníkem, který si na ni myslel.

Køes»anství a stromy? Nesmysl!

Tak to bychom se pletli. Je¹tì ve dvacátém století se konaly køes»anské sòatky, køtiny i poutní modlitby pod prastarými stromy na návsích, a to tam, kde nebyl kostel. Vedle kaplièek i bo¾ích muk se dodnes sázejí lípy.


Právì lípa je èeským národním stromem (dalo by se øíci posvátným stromem) a legendu o lípì, která zachránila pannu zpracoval Alois Jirásek ve høe Lucerna. Lípa byla v køes»anství spojována s Pannou Marií a máme dochovány kulty, kdy se na svátek panny Marie slou¾ila m¹e s líbáním kmene a klanìní stromu. Lipové døevo bylo také pro køes»any ochranou proti upírùm, démonùm a uhranutí. Právì proto se dìlaly kolébky pro novorozeòata z lipového døeva, lípa je chránila do doby køtu. Ctìny byly také oøe¹áky a pøi rituálu zvaném „zapis“ se na nì vì¹ely slamìné køí¾e zdobené kvìtinami.

Zelený mu¾

Bùh sídlící ve stromì byl nazýván „zelený mu¾“. Jeho pøísná tváø se zobrazuje obrostlá snítkami, které ra¹ily místo vlasù a vousù. Mýtický lesní bùh nezanikl s keltskou kulturou, mù¾eme ho najít jako výzdobu mnoha gotických chrámù u nás i ve svìtì. Ctili ho Dánové, Sasové, Germáni, Keltové i Slovani. Jde vlastnì o princip divoké ¾ivotní síly, která dává ¾ivot, ale i zabíjí. Uctívání stromù nedovedlo vymýtit ani køes»anství, i kdy¾ se dubové a bukové posvátné háje likvidovaly od Velké Moravy po celý støedovek. Øíkalo se jim svatobory. Také slovo háj ze slovanského gaj je odvozeno ze slova hájený, tedy nedotknutelný, svatý. Je velká ¹koda, ¾e díky køes»anskému øádìní nemù¾eme posedìt ve svatoboru pod ¾ivotodárnými korunami dubù èi lip, v zázraèném zeleném svìtle. Mù¾eme v¹ak ctít stromy, které ve svém ¾ivotì „potkáme“, a tøeba i obìtovat kousek vlastního pozemku na jejich sázení.