Do malièkého bytu ve staré zástavbì pra¾ského ®i¾kova jsem se nastìhovala pøed rokem. ®ádný komfort, ale i tak to byl dùvod k radosti. Nájem byl nízký, navíc nikdo nic nenamítal proti Robimu. Robi byl mùj pes. Takové to poulièní plemeno. Èernobílý strakáè, povislé u¹i, vý¹ka sotva po kolena. Pomìrnì slu¹nì vychovaný, èistotný. Hlavnì poslu¹ný, trpìlivì a ti¹e èekal, a¾ se po ranním venèení v nedalekém parku vrátím z práce domù a vezmu ho na del¹í procházku. ®ádný stabilní pelí¹ek nemìl. Pokud jsem byla doma, dr¾el se v mé blízkosti, v noci se schoulil na staré dece polo¾ené na zemi v nohou mé postele.

Kdy¾ pes zavrèí

Potí¾í s Robim bývalo málo. Èas od èasu se stávalo, ¾e se postavil do chodbièky smìrem ke vchodovým dveøím, zátylek se mu zje¾il a ti¹e vrèel. Pochopitelnì jsem si myslela, ¾e jen reaguje na nìkoho, kdo prochází domem. Zvlá¹tní bylo, ¾e se to stávalo výhradnì veèer po desáté hodinì, kdy¾ jsem zpravidla vypínala televizi a pøed spaním sáhla po rozeètené kní¾ce. Kdo by se ale nad tím pozastavil, ¾e?



Je to u¾ více ne¾ rok, co mne uprostøed noci probudil Robiho silný ¹tìkot. Otevøela jsem oèi, sklopila je k nohám a uvidìla, ¾e pes ne¹tìká smìrem ke dveøím, ale ke mnì. Chlupy mu tak nìjak stály, ¹tìkal, vrèel, stavìl se na zadní. Okøiknout jsem ho nestaèila. V¹imla jsem si toti¾ jeho pohledu, kterým míøil nade mne. Stoèila jsem pohled ke stropu a kdyby to ¹lo, vyjekla bych! Ne¹lo to. Nedokázala jsem to. Hrùzou jsem onìmìla.

Kompaktní snad, by» ne tak docela

Pøímo nad mou hlavou, sotva pùl metru nad ní, se TO vzná¹elo. Docela veliká bílá skvrna! Èlovìku se nepodobala. Anebo ne zcela. Pøipomínalo to rozplizlou a tak trochu nafouklou figurínu. Prùsvitné to nebylo, kompaktní snad, by» ne tak docela. Základ zùstával, ale zvlá¹» okraje poøád mìnily tvar. Jisté bylo jen jedno. Ono mne to sledovalo. Oèi jsem ¾ádné nevidìla, ale bezpeènì jsem vìdìla, ¾e zatímco jsem spala, dívalo se to na mne! Vùbec jsem netu¹ila, jak dlouho a v minulosti kolikrát!

Uvìdomovala jsem si absurditu toho v¹eho, ale ani za nic jsem nedokázala pochopit, zda ono bílé nic mne zkoumá jen ze zvìdavosti, anebo mi od nìj nìco hrozí. Koneènì jsem zase byla schopná reakce. Prudce jsem na posteli odskoèila a¾ ke stìnì a rukama si chránila hlavu. To bílé nic sebou cuklo a bìhem dvou, tøí vteøin se prostì rozplynulo! Robi je¹tì chvíli vrèel, pak se uklidnil a jakoby se nic nestalo se na dece schoulil do klubíèka.



Smutný osud

Pár dnù na to jsem na schodech potkala domácího. Nevím proè, ale zeptala jsem se, kdo v bytì bydlel pøede mnou. Øekl, ¾e mladý man¾elský pár, který se odstìhoval do vìt¹ího. Otázku jsem polo¾ila tedy jinak a chtìla vìdìt, zda v tom mém jedna plus jedna nìkdo tøeba neumøel. Podíval se na mne, jako se mu¾i dívají na bláznivou ¾enskou. Potom mu ale v oèích blýsklo poznání a spustil vodopád slov, ze kterého jsem si slo¾ila jeden smutný pøíbìh. V „mém“ bytì pøed pìti roky bydlela mladá maminka. Byla sama s dítìtem. Nezvládala to, vrátila se k drogám. Pøi¹lo se na to na¹tìstí brzy. Jen¾e v den, kdy ji dítì odebrala sociálka, si zámìrnì píchla zlatou dávku heroinu. Na¹li ji a¾ za tøi dny.

Od té doby mùj Robi obèas zavrèel, nìkdy za¹tìkal, ale já u¾ to bílé nic nikdy nevidìla. Navíc jsem se za pár mìsícù ze ®i¾kovì stìhovala do Krèe. A ten dùm vzala demolice.

Nemoc vzniká, kdy¾ neposloucháme svou du¹i, která k nám mluví skrze tìlo. V¹echny nemoci mají svoji duchovní pøíèinu. Ukazují nám, kde v ¾ivotì dìláme nìco ¹patnì. Pøeètìte si více ZDE...