Anièka, sestra ze záhrobí - Astrohled - Kartáøi a Astrologové jen pro Vás!

Anièka, sestra ze záhrobí

Nìkterá tajemství se stále nedaøí prolomit. A vìda nám v tom nepomáhá. Marnì tøeba hledáme odpovìï na otázku, co cítí èlovìk v kómatu. Proto je docela mo¾né, ¾e v¹e je jinak, ne¾ si pøedstavujeme.



Je to u¾ dávno, ale na léto, kdy¾ mi bylo ètrnáct, nikdy nezapomenu. Na¹í rodinì se koneènì podaøilo mít volno v jeden èas, a spoleènì jsme vyrazili na alespoò týdenní dovolenou. Cílem byla chata, kterou nám na druhou polovinu srpna pronajala mámina kolegynì z práce. Na¹im postar¹ím vozem jsme vyrazili vèas, autíèko nás ale podvedlo pár kilometrù pøed cílem. Zastavilo se na mostì. Táta se pustil do opravy a já s mámou vyrazil luèní cestou k jezeru do míst, kde mìla chata stát. ©li jsme dlouho, chvíli loukou a chvíli lesem, cestou nikoho nepotkali, a kdy¾ u¾ jsme byli opravdu unaveni, krajina se otevøela a na bøehu pøehradní nádr¾e jsme spatøili ná¹ cíl.

Zvlá¹tní chata

Chata byla patrová, celé pøízemí tvoøila jedna velká místnost. Kuchynì, jídelna i obývák v jednom. V patøe jsme pak na¹li tøi místnosti, vlastnì dvì, proto¾e ta jedna byla pøepa¾ená. Ne, ¾e by byly v¹ude pavuèiny, ale bylo vidìt, ¾e uvnitø dlouho nikdo nebyl. Máma mi øekla, ¾e se v¹ude musí vyvìtrat, mám na to dohlédnout, sama ¾e se vydá zpátky za tátou. Kdy¾ ode¹la, vrátil jsem se do patra. V lo¾nici, kde se urèitì usídlí rodièe, jsem nic zajímavého nena¹el. Jedna z tìch men¹ích místností byla zamèená, druhý pokoj, o kterém jsem rozhodl, ¾e bude mùj, ale pøekvapil. Byl naprosto èistý, postel snìhobíle povleèená, nikde ani smítko. Byl jsem unavený, a rozestlaná postel lákala.



Cesta tam a zpìt

Ráno mne pøekvapila hotová snídanì na jídelním stole. Pomyslel jsem si, ¾e rodièe koneènì dorazili. Nebyli ale uvnitø, nebyli venku a marnì jsem je hledal i v lo¾nici. Na¹el jsem ale pokoj vedle mého otevøený. Byl prázdný. Pøesto jsem poznal, ¾e v pokoji musel vcelku nedávno nìkdo být. Jeho zaøízení a vyrovnaná øada panenek, prozradili, ¾e patøí malé holce.

Vybìhl jsem z chaty a byl rozhodnut jít rodièùm naproti. Trvalo to dlouho. Rozhodnì mnohem déle, ne¾ vèerej¹í cesta sem. Pøesto jsem most, na¹e auto a rodièe nena¹el. Pøitom jsem kráèel po jediné polní cestì a ztratit jsem se proto nemohl. Ke v¹emu se náhle pøede mnou objevila...chata! Nièemu jsem nerozumìl. Automaticky jsem se ke stavení otoèil zády a znovu se rozebìhl. Bylo to zaèarované. Po dal¹í hodinì jsem dorazil znovu k pronajaté chatì. Mìl jsem toho dost, ve¹el dovnitø a proto¾e byl u¾ zase veèer, vrátil jsem se do svého pokoje a s my¹lenkou, ¾e a¾ se probudím, ten podivný sen zmizí, se vrátil do peøin.

Kdo je ta dívenka

Najednou jsem byl vzhùru a cítil, ¾e se mne nìkdo dotýká. Bylo to dìsivé, proto¾e jsem nedokázal otevøít oèi. Nìkdo otevøel okno. Koneènì se mi podaøilo zvednout víèka. V¹e kolem bylo rudé. Pomalované tmavou èervenou barvou nebo snad krví? Do nohou se mi vrátil cit, na nic jsem neèekal a vyrazil do noci. Jak dlouho jsem bì¾el, nevím. Najednou se ale zleva objevily svìtlomety blí¾ícího se auta. Jelo moc rychle. Pak jsem pocítil náraz a ¹ílenou bolest. Trvalo je¹tì pár vteøin, ne¾ jsem ztratil vìdomí.



Kdy¾ jsem zase pøi¹el k sobì, le¾el jsem ve své posteli v prvním patøe chaty. Na sobì ani ¹krábanec. Pøitom jsem bezpeènì vìdìl, co se mi uprostøed noci stalo. Vìdìl, ale nechápal nic. Dole pod schody na mne èekala asi desetiletá dívenka. Vùbec mi to nepøipadalo divné. Podíval jsem se jí do oèí a ona øekl: „Musí¹ se probudit!“ Dobrý nápad, dokonce jsem jí za to podìkoval, vy¹el ven a zamíøil k vodám pøehrady. Byly studené, ale já plaval dál a¾ tam, kde byla poøádná hloubka. Potom jsem si lehl na záda a nechal svoje tìlo pozvolna klouzat pod hladinu. Najednou voda zmizela, kolem sebe jsem mìl jen bílo, a pak se znovu objevilo to dìvèátko. Vzná¹elo se ke mnì vzduchem, a kdy¾ bylo tìsnì u mne, objalo mne.

Probuzení

Bylo to jako rána elektrickým proudem. V my¹lenkách se mi promítl celý dosavadní ¾ivot. Vidìl jsem kamarády ze ¹koly, tátu i mámu a také to dìvèe. Najednou jsem vìdìl, kdo to je. Anna, moje sestøièka Anièka! V tom okam¾iku jsem vidìl, jak táta, máma, Anièka i já jedeme autem, vjí¾díme na most, protijedoucí vùz do nás prudce vrá¾í a na¹e auto s námi uvnitø padá z mostu do øeky. „Bratøíèku, probuï se, u¾ je èas!“

Pøed oèima se mi zatmìlo, a kdy¾ se v¹e vrátilo k normálu, byl jsem v nemocnici. Øekli mi, ¾e oba rodièe i má sestra Anna zahynuli v automobilové nehodì, ¾e jsem pøe¾il jen já, ¾e jsem byl dva roky v kómatu a ¾e nyní u¾ budu muset nìjak ¾ít dál, osvobozený z tì¾kých snù, ale nadále sám...

Kdyby tak lidé více poslouchali své pøedtuchy. Ukazuje se, ¾e tento u¾iteèný dar spojený s pravou mozkovou hemisférou, mají v¹ichni. Ne v¹ichni jsou v¹ak ochotni mu naslouchat. Pøeètìte si èlánek: Jen tu¹íme, nebo opravdu víme...